BIO VÍNA Z MIKULOVA NA PRAŽSKÝCH VINOHRADECH   

Na náměstí Jiřího z Poděbrad nedávno otevřela svou prodejnu BIO vín vinařská rodina Cibulkových z Mikulova.

Vinotéka má v nabídce ryzlinky, tramíny a sauvignony, které doplňují i výborné sekty vyráběné tradiční méthode champenoise
(zráním v lahvi). Paletu barev a chutí rozšiřují vína červená, kterým bezkonkurenčně vévodí Cabernet Sauvignon. Navíc mají
jednotlivé lahve „neviditelnou“ nálepku bio.

Rozdíl mezi běžně zpracovaným vínem a BIO vínem na pohled a zřejmě ani na první doušek nepoznáte. Ale o to je podstatnější
„to“ neviditelné. Pěstování révy v souladu s přírodou, bez použití umělých hnojiv, barviv, pesticidů, prostě jakékoli chemie.

Vinice se přihnojují jen kravským či koňským hnojem. Není divu, že jejich řádky vypadají jako zahrádky, divoce tam rostou i trávy a květiny, na které létají motýli a včely, prostě „příroda hraje“. BIO víno, kde vinař minimálně zasahuje do přirozeného procesu kvašení a zrání je však i zdravější. Má totiž podstatně nižší obsah siřičitanů. 

 

Chuť, barva i vůně BIO vína se přirozeně a harmonicky snoubí a jdou ruku v ruce s ekologickým přístupem zpracování a dnes tolik skloňovaným slovem „udržitelnost“.

Kromě sklenky (či lahve) vína si však můžete dát v nové pražské prodejně i něco na zub - dobroty.
Rodinná firma CIBULKA založená v roce 2005 obhospodařuje 32 hektarů vlastních vinohradů. Během posledních dvou desetiletí se vyšplhala na jednoho z největších výrobců bio vín u nás. Spolupracuje totiž i s dalšími bio vinařstvími, od kterých vykupuje hrozny. Ty zpracovává pod dohledem hlavy rodiny Petra Cibulky tzv. burgundskou metodou. Na dokvašení používá také barikové sudy, které dají vínům „plnější“ chuť, o to „přímější“ chuťový profil pak mají jejich čistě odrůdová vína dozrávající v nerezových tancích. Petru Cibulkovi zdatně pomáhá jeho žena Michaela a ve stopách obou už jde syn Jan a dcera Valerie.

 

Vinařství sídlí v Mikulově, ale vlastní i letohrádek Portz Insel, 400 let starou usedlost na tzv. Tichém ostrově. Tu z naprosté ruiny Cibulkovi „vyšlechtili“ v nádherné místo nejen na návštěvu a degustaci, ale též tajuplnou procházku ditrichštejnským podzemím. Právě v tamních sklepích odpočívají minimálně šest měsíců lahve šumivého vína z odrůdy Chardonnay či Pinot Noir.

 

 

www.vinocibulka.cz

 

 

 

 

 Vinotéka a obchod CIBULKA

Laubova 1689/4, Praha 3 – Vinohrady

Otevírací doba:
Pondělí až středa: 10.00 – 20.00
Čtvrtek až sobota: 10.00 – 22.00
Neděle: 11.00 – 20.00 

 

APULIE – CHUTĚ NA PODPATKU ITALSKÉ BOTY

 

Apulie je země středomořských rostlin a vůní, známá svými trulli - kulatými domy, těstovinami orecchiette, nádhernými písečnými plážemi a skalními útvary nebo lidovým tancem pizzica. Nic však Puglii necharakterizuje více než na 60 milionů olivovníků, které pokrývají ze severu na jih region jako koberec.

Již samotný počet stromů je impozantní, ale v mnoha případech je to také jejich velikost a věk. Mnohé z nich jsou tzv. Ulivi secolari - staré několik stovek let. Ty jsou nepravidelně uspořádané, každý kmen je jedinečně tvarovaný, roste kolem sebe, mohutně, pokrouceně, coby milenci se objímající nebo do sebe vrostlé stromy, fascinující a vyzařují stoický klid a důstojnost. Mladé olivové háje vykazují oproti tomu již vojenský pořádek - to abysklizeň se stroji byla jednodušší.

 

 

Olivy - zelené zlato 

 

Miliony olivovníků dělají z Puglie hlavního dodavatele italského olivového oleje. V suchém horku poloostrova ho vyroste téměř polovina národní produkce. Olivové háje, které spolu s vinicemi lemují silnice se rozprostírají v každém rohu regionu, od Gargana po Salento a jsou rozděleny do čtyř oblastí produkce DOP (tedy chráněného označení původu): Collina di Brindisi, Dauno, Terra D'Otranto a Terra di Bari, kde jsou vysázeny ty nejrůznější druhy olivovníků. K těm nejznámějším patří Ogliarola, Cellina di Nardò, Coratina, Frantoio, Leccino, Peranzana, Garganica, Rotondella, Cima di Bitonto nebo Cima di Mola.

 

 

 

 

 

 

 

 

Olio Extra Vergine di Oliva - Extra panenský olej z Apulie nesmí obsahovat více než 1% kyselosti. V podstatě existují tři typy (jemně ovocná, středně ovocná a silná ovocná), které se liší podle chuti a vůně v závislosti na zeměpisné oblasti a půdě. Teplé podnebí a úrodná půda umožňují snadné pěstování nejenom oliva a vína ale také zeleniny a ovoce. S výnosem více než 200 000 tun jsou olivy zeleným zlatem Apulie.

 

 

 

  

 

V ZEMI  PRIMITIVA A NEGROAMARA

 

 

 

Apulie je třetím nejproduktivnějším italským vinařským regionem. Z podpatku italské boty pochází hutná červená vína, které se vyznačují sytě rubínovou barvou, bohatým aroma, plností a vyšším obsahem alkoholu. 

Ačkoliv má zdejší vinařství staletou historii, teprve v posledních dvaceti letech byly výroba a zpracování vína ve větším měřítku zmodernizovány. Výsledky jsou pozitivní a stále více vín pochází z této oblasti. K typickým apulijským odrůdám patří Negroamaro a Primitivo ale vyrábí se také řada dalších místních vín.

Apulie se dá rozdělit do tří různých vinařských oblastí: Foggia na severu je známá především svým Uva di Troia a bílým Bombino. Pro oblast Bari a Taranto ve středu poloostrova jsou typické hrozny Bombino Nero a Primitivo, např.v oblasti kolem Castel del Monte s růžovými a červenými víny.

 

Provincie Salento s metropolí Lecce na jihu je doménou červených vín. Pravá vinařská Apulie to je Salento. Zatímco na severu regionu převažují odrůdy hojně využívané po celé střední a severní Itálii jako Sangiovese a Montepulciano, jsou salentská vína vyrobena z odrůd pro tuto oblastjedinečných. Dvě nejoblíbenější a široce dostupná apulijská vína jsou Primitivo a Salice Salentino, která je nejznámější DOC oblastí pro Negroamaro a kde se tato réva často kombinuje s hrozny Malvasia Nera.

Vinařskou oblast Salento tvoří výběžky pohoří Murge podél Tavolierské roviny u Lecce a nízké kopce Serre Salentine a zahrnuje provincie Brindisi, Taranto a Lecce. 

 

Bombino Bianco a Fiano – oblíbená bílá z Apulie

Pro severní část této vinařské zóny jako Martina Franca a Ostuni, jsou typičtější bílá vína, vyráběny z tradičních odrůd jako Verdeca, Bianco d’Alessano, Bombino Bianco a Fiano. Ve středu Apulie je několik DOC kolem Barletty, Cerignoly a Castela del Monte, kde vládne Uva di Troia, modrá odrůda, která nese jméno města z této vinařské oblasti. Víc na jihu se nejvíce daří červeným vínům odrůd Negroamaro a Primitivo.

Z hlediska terroiru má Puglia impozantní řadu přírodních zdrojů, které jsou velmi vhodné pro vinnou révu: teplé středomořské klima plné slunce, minimum srážek a chladící středomořskou brízu. Réva roste na křídovém vápenci pod vrstvami bohatými na železo, což je viditelné v půdě okolo kopce Colline Joniche Tarantine a v okolí Martina Franca a Locorotondo v údolí Itria.

 

 

„Vítejte v zemi Primitiva“

Manduria je fascinující město na silnici z Taranta do Lecce, kde je možno spatřit ruiny prastarého messapiánského sídla. Vlastní město se může pochlubit katedrálou Duomo jakož i dalšími početnými kostely, středověkoužidovskou čtvrtí a zámkem Palazzo Imperiali-Filotico. 

„Vítejte v zemi messapiánského lidu, vítejte v zemi Primitiva“ tak zní nápis na vstupní bráně do starého města. Manduria je městem Primitiva, bohatého vína plné červené barvy. „Primitivo“ v italštině znamená rané zrání, protože tyto hrozny vytváří na začátku sezóny hodně cukru. Brzké zrání znamená, že výsledná vína jsou velká, svůdná a plná ovoce. Na Primitivu je však fascinující, že někdy hrozny révy zrají nerovnoměrně, takže se zelené hrozny sklízejí spolu se zralými. Primitivo je stejného původu jako kalifornský Zinfandel a je doma také v oblasti Gioia del Colle. 

 

Hrozny Negroamaro jsou rozšířenější a vymezují červená vína většiny DOC jižní Apulie: Alezio, Matino, Galatina, Copertino, Nardó, Leverano, Lizzano, Salice Salentino, Squinzano a Brindisi.

„Víno je tekutým sluncem“- tato slova se hodí k vínům z Apulie výjimečně dobře. 

 

© Marian S SUCHA 2019

 

 

 

 Na kole jižním Burgundskem

 

 

Cyklostezky po jižním Burgundsku vás zavedou nejen do půvabných měst Chalon-sur-Saône, Tournus a Mácon, ale i do proslulých opatství Cluny a Paray-le-Monial, odkud pokračují podél Centrálního kanálu k nejslavnějším burgundským vinicím a do centra burgundského vinařství v Beaune.

 

Regionální vlak z Dijonu nás i s koly vysadil po necelé hodince jízdy v Chalonu-sur-Saône, výchozím místě naší túry. První kroky nás vedou do srdce historického centra na malebné náměstí Sv. Vincenta, kterému dominuje stejnojmenný kostel, až do roku 1801 katedrála. Všude kolem jsou malebné hrázděné domy, v nichž se choulí malé obchůdky a především útulné vinárničky, což v srdci významné vinařské oblasti ani neudivuje. Klikaté uličky nás vedou k muzeu Nicéphora Niépceho, místního rodáka, vynálezce fotografie. Muzeum vlastnící téměř tři miliony fotografií, fotoaparátů a nejrůznějších předmětů souvisejících s fotografováním vypráví příběh fotografie od jejího vynálezu až do dnešní digitální éry. Naproti muzeu leží v Saôně ostrov Svatého Vavřince (Ile Saint-Laurent), čtvrť se spoustou restaurací a kavárniček soustředěných zejména v rue de Strasbourg.

 

Město opouštíme po Modré cyklostezce (La Voie Bleue), která vede 

podél Saôny do Lyonu. My po ní pojedeme dva zhruba 33 km dlouhé úseky z Chalonu do Tournusu a odtud do Máconu.

 

Nejvýznamnější památkou Tournusu je někdejší benediktinské opatství Saint-Philibert založené kolem roku 1000. Kromě klášterního kostela postaveného v burgundském románském slohu se zde dochovala i kapitulní síň a 33 m dlouhý refektář, který sloužil od 17. stol. jako míčovna

pro jeu de paume, francouzskou středověkou míčovou hru považovanou za předchůdkyni tenisu.

Pro cyklisty je určitě zajímavé Muzeum kol (Musée du Vélo) Michela Grezauda s jedinečnou sbírkou více než 200 bicyklů napříč historií. Za pozornost stojí také starý hospic (Hôtel-Dieu) ze 17. stol. V bývalé nemocnici se zachovalo historické vybavení i nemocniční lékárna. V komplexu sídlí také muzeum nesoucí jméno zdejšího rodáka Jeana-Baptista Greuze, malíře portrétů, zátiší a historických scén z 18. stol. Kromě obrazů Greuze i dalších francouzských, vlámských a italských malířů 15.–20. stol. však vystavuje také četné archeologické nálezy od paleolitu po merovejskou éru.

Do Máconu jedeme po vlečné stezce podél Saôny, po níž kdysi tahala koňská spřežení nákladní lodě proti proudu. Saôna je největší burgundská řeka. Pramení ve Vogézách, na svém horním toku se vine líbeznou kopcovitou krajinou s typickými malými vesnicemi na svých březích. Tady u Tournusu již klidně protéká rovinou, její tok se rozšiřuje a brázdí ho početné lodě. Saôna je páteří francouzských vodních cest, propojena kanály s Loirou, Seinou, Moselou, Marnou i Rýnem. V Lyonu se vlévá do Rhôny. Z celkové délky jejího toku 473 km je 400 km splavných.

 

Mácon, více než třicetitisícové nejjižnější město regionu Burgundsko-Franche-Comté působí už z dálky opravdu jižním dojmem, což ještě podtrhují barevné fasády domů. Jeho minulost coby významné dopravní a obchodníkřižovatky na jihu Burgundska připomíná starý kamenný most Saint-Laurent z 11. stol. Nejstarším dochovaným domem ve městě je Maison de Bois na malebném Place aux Herbes. Byl postaven někdy mezi lety 1490–1510, kromě přízemí je dřevěný a jeho fasádu zdobí bizarné řezby – četné hlavy s podivnými výrazy, nevrlé lidské nebo zvířecí masky, bájné příšery s nataženými pažemi. Dvě osmiboké, nestejně vysoké věže a vstupní hala (nartex) s pozoruhodným vnitřním románským tympanonem jsou jediné pozůstatky staré katedrály sv. Vincenta (Vieux-Saint-Vincent). Úzkými uličkami starého města se dostaneme k někdejšímu klášteru uršulinek (voršilek), v němž bylo roku 1968 otevřeno muzeum (Musée de Ursulines), na počátku 90. let renovované. V přízemí je umístěna zajímavá archeologická expozice s nálezy z okolí města, ale také významná sbírka zbraní, nástrojů a kostí z pravěkého naleziště v Solutré. První patro patří etnografickému oddělení, druhé obrazárně s díly od 16. do 21. stol. Za pozornost stojí také starý hospic (Hôtel-Dieu).

 

Z Máconu míříme na západ do 30 km vzdáleného Cluny se slavným opatstvím. Nicméně si hned po první desítce kilometrů náš výlet  prodloužíme zajížďkou právě k ikonické skále Solutré (Roche de Solutré). Vápencový útes se zvedá jako obrovská sfinga uprostřed moře máconských vinic patřících k vesnicím Solutré-Pouilly, Fuissé, Chaintré a Vergisson. Skutečně stojí za to sesednout z kol, projít se vinicemi, za necelou hodinku vystoupat k vrcholu této prvořadé přírodní památky a vychutnat si nádherné panorama. Pravěcí lovci žili v této oblasti už před 52 000 lety. V roce 1866 narazili geologové Henry Testot-Ferry a Adrien Arcelin na úpatí skály na tisíce pazourků, kostí sobů, koní, mamutů, vlků a jeskynních tygrů. Jak se později ukázalo, objevili jedno z nejvýznamnějších nalezišť v Evropě. Přímo na jejím úpatí je do skály vestavěno Muzeum pravěku, které od roku 1987 představuje zdejší nálezy.

 

Dalšího dne vyjedeme z Cluny po stopách benediktinů dál k západu až do devítitisícového města Paray-le-Monial. V roce 973 zde bylo založeno benediktinské převorství a od 11. stol. až do Velké francouzské revoluce patřilo město klášteru v Cluny. Z kláštera zůstala zachována nádherná románská bazilika Sacré-Coeur (nejsvětějšího srdce Ježíšova), která byla postavena na přelomu 11. a 12. stol. pod dohledem sv. Huga ze Sémuru, jednoho z nejvýznamnějších clunyjských opatů. Kostel se dvěma věžemi po stranách hlavního průčelí, mohutnou, 56 m vysokou osmibokou věží nad křížením, polokruhovou apsidou, chórovým ochozem a třemi radiálními kaplemi, dlouhý 63,5 m a v příčné lodi široký více než 22 m, by podle některých odborníků mohl být zmenšenou replikou obřího chrámu Cluny III, z něhož se dochovaly pouze zbytky a který se začal stavět za stejného opata.

 

Opouštíme sakrální svět a směřujeme zpátky k severovýchodu po pohodové vlečné cestě podél Centrálního kanálu (Canal du Centre). Vodné dílo

dlouhé 114 km, kterí spojuje Loiru se Saônou, bylo postaveno v letech 1784–1792. Kanál sloužil hlavně k transportu vína z jihu Burgundska do Paříže, ale přepravovalo se po něm také dřevo, uhlí, železo a obilí. Vlečné cesty, chemins de halage, po nichž v minulosti koňská spřežení táhla nákladní lodě, mají pro cyklisty jednu velkou výhodu: probíhají téměř po rovině a stoupají jen kolem zdymadel. Cestou obdivujeme výletní lodě, které potkáváme, i manipulaci jejich posádek v plavebních komorách. Přes staré hornické město Montceau-les-Mines a kolem přístavu motorových lodí v Saint- -Léger-sur Dheune se dostáváme do kraje Côte Chálonnaise. Kanál se klikatí údolím řeky Dheune, po okolních kopcích se, kam oko dohlédne,

táhnou nekonečné vinice patřící k nejlepším burgundským crus. Kolem kanálu leží vinařské vesnice s nádhernými sklepy, jejichž jména jsou často legendární jako třeba Rully nebo Mercurey. O pár kilometrů dál následují tři obce, v nichž se vyrábějí vína apelace Maranges. Nejblíže ke kanálu je z nich Cheilly-l.s-Maranges. Vesnicím Puligny-Montrachet a Chassagne-Montrachet patří pět Grand Crus apelace Montrachet, což jsou jedny z nejlepších bílých vín v Burgundsku vůbec (a podle někoho nejlepší  bílá vína na světě). Místní vinařství mají dveře otevřená a zvou k degustaci. Polední přestávku si dělíme v Santenay, jedné z nejznámějších vinařských vesniček v tomto úseku našícesty. Kulturní historii tu reprezentují románsko-gotický kostel Saint-Jean de Narosse z 13.–15. stol. s nádhernými freskami a starý zámek s typickou burgundskou střechou, který kdysi patřil burgundskému vévodovi Filipu Smělému. Zámek je přístupný veřejnosti, má  i vlastní vinné sklepy, my ale máme domluvenu návštěvu v rodinném vinařství Vincenta Bacheleta. Asi 85% veškerého vína vyrobeného v Santenay tvoří Pinot noir, a tak není divu, že i v jeho sklepě ochutnáváme několik různých vín právě této odrůdy.

 

V srdci prestižních vinic, asi 30 km severně od Chalonu-sur-Saône, kde jsme naše putování zahájili, leží cíl naší dnešní etapy, dvacetitisícové město umění a historie Beaune, jež je už od pozdního středověku rovněž obchodním centrem burgundských vín. V jeho historickém centru obdivujeme krásné renesanční nebo hrázděné domy s okouzlujícími nádvořími. Povinnou zastávkou je špitál Hôtel-Dieu neboli Les Hospices de Beaune. Tento klenot pozdně středověké burgundské architektury s typickými barevnými střechami založil v roce 1443 Nicolas Rolin, kancléř burgundského vévody Filipa Dobrého, jako špitál pro chudé. Dnes je areál přístupný jako muzeum. Návštěvníci si mohou prohlédnout nádherné. nádvoří, gotickou kapli, lékárnu i různé špitální sály, mj. i sál Posledního soudu s oltářním obrazem od vlámského malíře Rogiera Van der Weydena z 15. stol. Špitál vlastní. už od roku 1471 vinice, aktuálně téměř 60 ha v oblastech Côte de Beaune a Côte de Nuits. Vesměs jde o polohy Grand Cru a Premiere Cru, které dávají 41 prestižních vín. Od roku 1794 se tato vína prodávají v charitativní aukci, která se od roku 1859 koná vždy třetí listopadovou neděli. Nedaleko hospice stojí palác Hôtel des ducs de Bourgogne z 14. stol., bývalé  sídlo burgundských vévodů a do 15. stol. také burgundského parlamentu, než byl přestěhován do Dijonu. Dnes je v malebných hrázděných budovách seskupených kolem nádvoří Burgundské muzeum vína. Hned vedle stojí v jádru románská trojlodní bazilika Notre- Dame z 2. pol. 12. stol. Později byla upravována a rozšiřována, takže chór s ochozem, apsidou a radiálními kaplemi jsou gotické.

V chóru jsou umístěny cenné tapiserie z 15. stol. s 19 scénami ze života Panny Marie. Historické centrum uzavírají s výjimkou severozápadní části velmi dobře zachovalé městské hradby z 15. stol. dlouhé asi 2 km. Za elegantní branou sv. Mikuláše (Saint-Nicolas) stojí stejnojmenný kostel s nápadnou věží postavený již ve 12. stol. a ve 14.–15. stol. upravovaný. Při prohlídce města bychom neměli zapomenout ani na historické obchodní domy, díky nimž se Beaune stalo metropolí burgundských vín. Jeho návštěva chce svůj čas – a nějaký musí zbýt ještě i na ochutnávku...

---------

© Marian S. Sucha 2021

Foto:

Alain Doire, Aurélien Ibanez, Bourgogne Tourisme

Marian S. Sucha

 

Festival moře a námořníků v bretaňském Douarnenez

 

Asi 20 km severozápadně od Quimperu leží u dlouhého estuáru rybářské město Douarnenez. Kolem jeho přístavu Le Rosmeur, který slouží rybářům

již od 16. stol., se na sebe tisknou úzké žulové domy. Zatímco v klikatých uličkách panuje  klid, na molu, kde se hromadí modré krabí koše, pestrobarevné bójky a změť lan a sítě, je po celý den živo. 

 

Důchodci pozorují odborným zrakem vykládání a nakládání kutrů. S nastávajícím přílivem se k nim přidají nadšenci s udicemi. Pozdě odpoledne zde začíná zvláštní podívaná: návrat rybářů, na které již na molu čekají jejich rodiny a přátelé 

Poté, co svůj úlovek vyloží v rybí hale, míří všichni do přístavních hospod, aby lov zhodnotili. Jejich ruce a vrásčité tváře spálené sluncem a ošlehané větrem svědčí o tom, jak tvrdá je jejich práce. Pobřežní vody jsou hodně vylovené, a proto musí s traulery zamířit daleko do oceánu. Douarnenez byl a stále ještě je největím sardinkovým přístavem v Bretani, i když asi z 30 konzerváren, které v okolí jeho přístavu fungovaly na počátku 20. stol., existují v současnosti už jenom dvě. Továrna Paulet, nejznámější v celé Francii, prodává své výrobky pod značkou Petit Navire. Firma Chancerelle s 500 zaměstnanci je dnes nejstarší fungující továrnou na výrobu sardinkových konzerv na světě. Kromě úlovků místních rybářů se v Douarnenezu zpracovávají také ryby, jež zde vykládají „cizí“ traulery. Množstvím každoročně vyložených ryb je tak místní přístav na třetím místě francouzského žebříčku, hned za Boulogne-sur-Mer a Lorientem 

 

„Bretonec se rod. jako námořník, jeho srdce omývá moře,“ zpívá se v jedné námořnické písni. Mnoho Bretonců žije stále z rybolovu. Svými čerstvými úlovky, tuňáky, ústřicemi a humry, zásobují trhy v Paříži a stejně jako jejich předci proplouvají územím, jehož nebezpečí jsou příslovečná.: skály, které prudce rostou z hlubin, divoké větrné pobřeží, bouřky, proudy a mělčiny, obří. vlny, které se jako pochodující hory zvedají a valí z dálek Atlantiku... Kdo zde žije, musí svůj život a také své lodě těmto podmínkám přizpůsobit. Původně se zde používaly rychlé třístěžňové plachetnice bisquines, které byly schopny rychle přepravit ulovené sardinky z Biskajského zálivu do domovského přístavu. Ke konci 19. stol. jich kotvily v bretaňských přístavech stovky, než je nahradily malé, ale silné dieselové traulery. Pár nadšenců se začalo o tyto svědky starých časů zajímat a rekonstruovat jejich vraky. V roce 1986 je poprve představili veřejnosti. Výsledkem byl festival, jehož oblíbenost v následujících letech enormě narostla. Po tři srpnové dny se změní jinak klidné městečko na rušné místo setkání více

než 100 000 návštěvníků. Do přístavu Rosmeur připlouvají stovky nostalgických rybářských lodí a člunů z celé Evropy.

 

Na barvitém festivalu Fétes maritimes de Douarnenez se každé dva roky setkávají nejen různé tradiční plachetnice od hrdých třístěžňových oceánských lodí až po malé rybářské joly, ale také rybáři, výrobci plachet, lodní tesaři a příslušníci dalších profesí. Je to živé muzeum s výstavami na téma moře a život na pobřeží, s ukázkami dlouho ztracených námořních řemesel: Staří rybáři vážou svýma mozolnatýma rukama komplikované uzly, splétají lana, ženy předou vlnu na teplé rybářské svetry, jako v dávných dobách se z vrbových prutů pletou koše a krabí klece. Stoly ve staré rybí hale se prohýbají pod tíhou grilovaných sardinek, makrel, mušlí, krevet a dalších pamlsků, cidre, pivo a pastis tečou proudem za doprovodu té správné hudební kulisy, již vytvářejí irské housličky,

harmonika a bretaňské dudy. Až do pozdního večera se v uličkách kolem přístavu rozléhají námořnické písně ve všech možných jazycích. Největším zážitkem ale je, když se přidáte k posádce některé z plachetnic.

Mladistvé sny se stávají skutečností, když křižujeme s třístěžňovou lodí Kaskelot, která hrála v četných pirátských filmech, rozlehlou zátokou a na vlastní kůži zažijeme, jak vítr nadýmá těžké plachty za vrzání lan a sténání stěžnů, všude kolem desítky dalších plachetnic. Mraky se ženou k pevnině a zelená krajina se ocitá v neustálém dramatickém střídán. světla a stínu, když se slunce znovu a znovu vynořuje zpoza mraků. V dálce vidíme horu Ménez-Hom, jedno z nejkrásnějších vyhlídkových míst Bretaně, a jinak zálivy, pláže, výběžky pevniny a vodu. Atlantik se zde nepřetržitě valí ke břehu a vylamuje další kusy skal z již tak rozeklaného pobřeží.

 

 

Atlantiku, rybářům a námořníkům je věnováno Přístavní muzeum (Port Musée). U mola starého nákladního přístavu Port Rhu kotví osm různých lodí, z nichž pět je zpřístupněno návštěvníkům. Další lodě a čluny pak na ně čekají spolu s několika tisícovkami dalších drobnějších exponátů, jako jsou různé plachty, motory nebo sítě, v halách bývalé rybí konzervárny.

 

------

© Marian S. Sucha

Foto:

Xavier DUBOIS /CRTB

Ronan GLADU /CRTB

Yannick DERENNES /CRTB

Donatienne GUILLAUDEAU /CRTB

Marian S SUCHA