Na kole jižním Burgundskem

Cyklostezky po jižním Burgundsku vás zavedou nejen do půvabných měst Chalon-sur-Saône, Tournus a Mácon, ale i do proslulých opatství Cluny a Paray-le-Monial, odkud pokračují podél Centrálního kanálu k nejslavnějším burgundským vinicím a do centra burgundského vinařství v Beaune.

Regionální vlak z Dijonu nás i s koly vysadil po necelé hodince jízdy v Chalonu-sur-Saône, výchozím místě naší túry. První kroky nás vedou do srdce historického centra na malebné náměstí Sv. Vincenta, kterému dominuje stejnojmenný kostel, až do roku 1801 katedrála. Všude kolem jsou malebné hrázděné domy, v nichž se choulí malé obchůdky a především útulné vinárničky, což v srdci významné vinařské oblasti ani neudivuje. Klikaté uličky nás vedou k muzeu Nicéphora Niépceho, místního rodáka, vynálezce fotografie. Muzeum vlastnící téměř tři miliony fotografií, fotoaparátů a nejrůznějších předmětů souvisejících s fotografováním vypráví příběh fotografie od jejího vynálezu až do dnešní digitální éry. Naproti muzeu leží v Saôně ostrov Svatého Vavřince (Ile Saint-Laurent), čtvrť se spoustou restaurací a kavárniček soustředěných zejména v rue de Strasbourg.

Město opouštíme po Modré cyklostezce (La Voie Bleue), která vede 

podél Saôny do Lyonu. My po ní pojedeme dva zhruba 33 km dlouhé úseky z Chalonu do Tournusu a odtud do Máconu.

Nejvýznamnější památkou Tournusu je někdejší benediktinské opatství Saint-Philibert založené kolem roku 1000. Kromě klášterního kostela postaveného v burgundském románském slohu se zde dochovala i kapitulní síň a 33 m dlouhý refektář, který sloužil od 17. stol. jako míčovna

pro jeu de paume, francouzskou středověkou míčovou hru považovanou za předchůdkyni tenisu.

Pro cyklisty je určitě zajímavé Muzeum kol (Musée du Vélo) Michela Grezauda s jedinečnou sbírkou více než 200 bicyklů napříč historií. Za pozornost stojí také starý hospic (Hôtel-Dieu) ze 17. stol. V bývalé nemocnici se zachovalo historické vybavení i nemocniční lékárna. V komplexu sídlí také muzeum nesoucí jméno zdejšího rodáka Jeana-Baptista Greuze, malíře portrétů, zátiší a historických scén z 18. stol. Kromě obrazů Greuze i dalších francouzských, vlámských a italských malířů 15.–20. stol. však vystavuje také četné archeologické nálezy od paleolitu po merovejskou éru.

Do Máconu jedeme po vlečné stezce podél Saôny, po níž kdysi tahala koňská spřežení nákladní lodě proti proudu. Saôna je největší burgundská řeka. Pramení ve Vogézách, na svém horním toku se vine líbeznou kopcovitou krajinou s typickými malými vesnicemi na svých březích. Tady u Tournusu již klidně protéká rovinou, její tok se rozšiřuje a brázdí ho početné lodě. Saôna je páteří francouzských vodních cest, propojena kanály s Loirou, Seinou, Moselou, Marnou i Rýnem. V Lyonu se vlévá do Rhôny. Z celkové délky jejího toku 473 km je 400 km splavných.

Mácon, více než třicetitisícové nejjižnější město regionu Burgundsko-Franche-Comté působí už z dálky opravdu jižním dojmem, což ještě podtrhují barevné fasády domů. Jeho minulost coby významné dopravní a obchodníkřižovatky na jihu Burgundska připomíná starý kamenný most Saint-Laurent z 11. stol. Nejstarším dochovaným domem ve městě je Maison de Bois na malebném Place aux Herbes. Byl postaven někdy mezi lety 1490–1510, kromě přízemí je dřevěný a jeho fasádu zdobí bizarné řezby – četné hlavy s podivnými výrazy, nevrlé lidské nebo zvířecí masky, bájné příšery s nataženými pažemi. Dvě osmiboké, nestejně vysoké věže a vstupní hala (nartex) s pozoruhodným vnitřním románským tympanonem jsou jediné pozůstatky staré katedrály sv. Vincenta (Vieux-Saint-Vincent). Úzkými uličkami starého města se dostaneme k někdejšímu klášteru uršulinek (voršilek), v němž bylo roku 1968 otevřeno muzeum (Musée de Ursulines), na počátku 90. let renovované. V přízemí je umístěna zajímavá archeologická expozice s nálezy z okolí města, ale také významná sbírka zbraní, nástrojů a kostí z pravěkého naleziště v Solutré. První patro patří etnografickému oddělení, druhé obrazárně s díly od 16. do 21. stol. Za pozornost stojí také starý hospic (Hôtel-Dieu).

Z Máconu míříme na západ do 30 km vzdáleného Cluny se slavným opatstvím. Nicméně si hned po první desítce kilometrů náš výlet  prodloužíme zajížďkou právě k ikonické skále Solutré (Roche de Solutré). Vápencový útes se zvedá jako obrovská sfinga uprostřed moře máconských vinic patřících k vesnicím Solutré-Pouilly, Fuissé, Chaintré a Vergisson. Skutečně stojí za to sesednout z kol, projít se vinicemi, za necelou hodinku vystoupat k vrcholu této prvořadé přírodní památky a vychutnat si nádherné panorama. Pravěcí lovci žili v této oblasti už před 52 000 lety. V roce 1866 narazili geologové Henry Testot-Ferry a Adrien Arcelin na úpatí skály na tisíce pazourků, kostí sobů, koní, mamutů, vlků a jeskynních tygrů. Jak se později ukázalo, objevili jedno z nejvýznamnějších nalezišť v Evropě. Přímo na jejím úpatí je do skály vestavěno Muzeum pravěku, které od roku 1987 představuje zdejší nálezy.

Dalšího dne vyjedeme z Cluny po stopách benediktinů dál k západu až do devítitisícového města Paray-le-Monial. V roce 973 zde bylo založeno benediktinské převorství a od 11. stol. až do Velké francouzské revoluce patřilo město klášteru v Cluny. Z kláštera zůstala zachována nádherná románská bazilika Sacré-Coeur (nejsvětějšího srdce Ježíšova), která byla postavena na přelomu 11. a 12. stol. pod dohledem sv. Huga ze Sémuru, jednoho z nejvýznamnějších clunyjských opatů. Kostel se dvěma věžemi po stranách hlavního průčelí, mohutnou, 56 m vysokou osmibokou věží nad křížením, polokruhovou apsidou, chórovým ochozem a třemi radiálními kaplemi, dlouhý 63,5 m a v příčné lodi široký více než 22 m, by podle některých odborníků mohl být zmenšenou replikou obřího chrámu Cluny III, z něhož se dochovaly pouze zbytky a který se začal stavět za stejného opata.

Opouštíme sakrální svět a směřujeme zpátky k severovýchodu po pohodové vlečné cestě podél Centrálního kanálu (Canal du Centre). Vodné dílo

dlouhé 114 km, kterí spojuje Loiru se Saônou, bylo postaveno v letech 1784–1792. Kanál sloužil hlavně k transportu vína z jihu Burgundska do Paříže, ale přepravovalo se po něm také dřevo, uhlí, železo a obilí. Vlečné cesty, chemins de halage, po nichž v minulosti koňská spřežení táhla nákladní lodě, mají pro cyklisty jednu velkou výhodu: probíhají téměř po rovině a stoupají jen kolem zdymadel. Cestou obdivujeme výletní lodě, které potkáváme, i manipulaci jejich posádek v plavebních komorách. Přes staré hornické město Montceau-les-Mines a kolem přístavu motorových lodí v Saint- -Léger-sur Dheune se dostáváme do kraje Côte Chálonnaise. Kanál se klikatí údolím řeky Dheune, po okolních kopcích se, kam oko dohlédne,

táhnou nekonečné vinice patřící k nejlepším burgundským crus. Kolem kanálu leží vinařské vesnice s nádhernými sklepy, jejichž jména jsou často legendární jako třeba Rully nebo Mercurey. O pár kilometrů dál následují tři obce, v nichž se vyrábějí vína apelace Maranges. Nejblíže ke kanálu je z nich Cheilly-l.s-Maranges. Vesnicím Puligny-Montrachet a Chassagne-Montrachet patří pět Grand Crus apelace Montrachet, což jsou jedny z nejlepších bílých vín v Burgundsku vůbec (a podle někoho nejlepší  bílá vína na světě). Místní vinařství mají dveře otevřená a zvou k degustaci. Polední přestávku si dělíme v Santenay, jedné z nejznámějších vinařských vesniček v tomto úseku našícesty. Kulturní historii tu reprezentují románsko-gotický kostel Saint-Jean de Narosse z 13.–15. stol. s nádhernými freskami a starý zámek s typickou burgundskou střechou, který kdysi patřil burgundskému vévodovi Filipu Smělému. Zámek je přístupný veřejnosti, má  i vlastní vinné sklepy, my ale máme domluvenu návštěvu v rodinném vinařství Vincenta Bacheleta. Asi 85% veškerého vína vyrobeného v Santenay tvoří Pinot noir, a tak není divu, že i v jeho sklepě ochutnáváme několik různých vín právě této odrůdy.

V srdci prestižních vinic, asi 30 km severně od Chalonu-sur-Saône, kde jsme naše putování zahájili, leží cíl naší dnešní etapy, dvacetitisícové město umění a historie Beaune, jež je už od pozdního středověku rovněž obchodním centrem burgundských vín. V jeho historickém centru obdivujeme krásné renesanční nebo hrázděné domy s okouzlujícími nádvořími. Povinnou zastávkou je špitál Hôtel-Dieu neboli Les Hospices de Beaune. Tento klenot pozdně středověké burgundské architektury s typickými barevnými střechami založil v roce 1443 Nicolas Rolin, kancléř burgundského vévody Filipa Dobrého, jako špitál pro chudé. Dnes je areál přístupný jako muzeum. Návštěvníci si mohou prohlédnout nádherné. nádvoří, gotickou kapli, lékárnu i různé špitální sály, mj. i sál Posledního soudu s oltářním obrazem od vlámského malíře Rogiera Van der Weydena z 15. stol. Špitál vlastní. už od roku 1471 vinice, aktuálně téměř 60 ha v oblastech Côte de Beaune a Côte de Nuits. Vesměs jde o polohy Grand Cru a Premiere Cru, které dávají 41 prestižních vín. Od roku 1794 se tato vína prodávají v charitativní aukci, která se od roku 1859 koná vždy třetí listopadovou neděli. Nedaleko hospice stojí palác Hôtel des ducs de Bourgogne z 14. stol., bývalé  sídlo burgundských vévodů a do 15. stol. také burgundského parlamentu, než byl přestěhován do Dijonu. Dnes je v malebných hrázděných budovách seskupených kolem nádvoří Burgundské muzeum vína. Hned vedle stojí v jádru románská trojlodní bazilika Notre- Dame z 2. pol. 12. stol. Později byla upravována a rozšiřována, takže chór s ochozem, apsidou a radiálními kaplemi jsou gotické.

V chóru jsou umístěny cenné tapiserie z 15. stol. s 19 scénami ze života Panny Marie. Historické centrum uzavírají s výjimkou severozápadní části velmi dobře zachovalé městské hradby z 15. stol. dlouhé asi 2 km. Za elegantní branou sv. Mikuláše (Saint-Nicolas) stojí stejnojmenný kostel s nápadnou věží postavený již ve 12. stol. a ve 14.–15. stol. upravovaný. Při prohlídce města bychom neměli zapomenout ani na historické obchodní domy, díky nimž se Beaune stalo metropolí burgundských vín. Jeho návštěva chce svůj čas – a nějaký musí zbýt ještě i na ochutnávku...

---------

© Marian S. Sucha 2021

Foto:

Alain Doire, Aurélien Ibanez, Bourgogne Tourisme

Marian S. Sucha

Festival moře a námořníků v bretaňském Douarnenez

Asi 20 km severozápadně od Quimperu leží u dlouhého estuáru rybářské město Douarnenez. Kolem jeho přístavu Le Rosmeur, který slouží rybářům

již od 16. stol., se na sebe tisknou úzké žulové domy. Zatímco v klikatých uličkách panuje  klid, na molu, kde se hromadí modré krabí koše, pestrobarevné bójky a změť lan a sítě, je po celý den živo. 

Důchodci pozorují odborným zrakem vykládání a nakládání kutrů. S nastávajícím přílivem se k nim přidají nadšenci s udicemi. Pozdě odpoledne zde začíná zvláštní podívaná: návrat rybářů, na které již na molu čekají jejich rodiny a přátelé 

Poté, co svůj úlovek vyloží v rybí hale, míří všichni do přístavních hospod, aby lov zhodnotili. Jejich ruce a vrásčité tváře spálené sluncem a ošlehané větrem svědčí o tom, jak tvrdá je jejich práce. Pobřežní vody jsou hodně vylovené, a proto musí s traulery zamířit daleko do oceánu. Douarnenez byl a stále ještě je největím sardinkovým přístavem v Bretani, i když asi z 30 konzerváren, které v okolí jeho přístavu fungovaly na počátku 20. stol., existují v současnosti už jenom dvě. Továrna Paulet, nejznámější v celé Francii, prodává své výrobky pod značkou Petit Navire. Firma Chancerelle s 500 zaměstnanci je dnes nejstarší fungující továrnou na výrobu sardinkových konzerv na světě. Kromě úlovků místních rybářů se v Douarnenezu zpracovávají také ryby, jež zde vykládají „cizí“ traulery. Množstvím každoročně vyložených ryb je tak místní přístav na třetím místě francouzského žebříčku, hned za Boulogne-sur-Mer a Lorientem 

„Bretonec se rod. jako námořník, jeho srdce omývá moře,“ zpívá se v jedné námořnické písni. Mnoho Bretonců žije stále z rybolovu. Svými čerstvými úlovky, tuňáky, ústřicemi a humry, zásobují trhy v Paříži a stejně jako jejich předci proplouvají územím, jehož nebezpečí jsou příslovečná.: skály, které prudce rostou z hlubin, divoké větrné pobřeží, bouřky, proudy a mělčiny, obří. vlny, které se jako pochodující hory zvedají a valí z dálek Atlantiku... Kdo zde žije, musí svůj život a také své lodě těmto podmínkám přizpůsobit. Původně se zde používaly rychlé třístěžňové plachetnice bisquines, které byly schopny rychle přepravit ulovené sardinky z Biskajského zálivu do domovského přístavu. Ke konci 19. stol. jich kotvily v bretaňských přístavech stovky, než je nahradily malé, ale silné dieselové traulery. Pár nadšenců se začalo o tyto svědky starých časů zajímat a rekonstruovat jejich vraky. V roce 1986 je poprve představili veřejnosti. Výsledkem byl festival, jehož oblíbenost v následujících letech enormě narostla. Po tři srpnové dny se změní jinak klidné městečko na rušné místo setkání více

než 100 000 návštěvníků. Do přístavu Rosmeur připlouvají stovky nostalgických rybářských lodí a člunů z celé Evropy.

Na barvitém festivalu Fétes maritimes de Douarnenez se každé dva roky setkávají nejen různé tradiční plachetnice od hrdých třístěžňových oceánských lodí až po malé rybářské joly, ale také rybáři, výrobci plachet, lodní tesaři a příslušníci dalších profesí. Je to živé muzeum s výstavami na téma moře a život na pobřeží, s ukázkami dlouho ztracených námořních řemesel: Staří rybáři vážou svýma mozolnatýma rukama komplikované uzly, splétají lana, ženy předou vlnu na teplé rybářské svetry, jako v dávných dobách se z vrbových prutů pletou koše a krabí klece. Stoly ve staré rybí hale se prohýbají pod tíhou grilovaných sardinek, makrel, mušlí, krevet a dalších pamlsků, cidre, pivo a pastis tečou proudem za doprovodu té správné hudební kulisy, již vytvářejí irské housličky,

harmonika a bretaňské dudy. Až do pozdního večera se v uličkách kolem přístavu rozléhají námořnické písně ve všech možných jazycích. Největším zážitkem ale je, když se přidáte k posádce některé z plachetnic.

Mladistvé sny se stávají skutečností, když křižujeme s třístěžňovou lodí Kaskelot, která hrála v četných pirátských filmech, rozlehlou zátokou a na vlastní kůži zažijeme, jak vítr nadýmá těžké plachty za vrzání lan a sténání stěžnů, všude kolem desítky dalších plachetnic. Mraky se ženou k pevnině a zelená krajina se ocitá v neustálém dramatickém střídán. světla a stínu, když se slunce znovu a znovu vynořuje zpoza mraků. V dálce vidíme horu Ménez-Hom, jedno z nejkrásnějších vyhlídkových míst Bretaně, a jinak zálivy, pláže, výběžky pevniny a vodu. Atlantik se zde nepřetržitě valí ke břehu a vylamuje další kusy skal z již tak rozeklaného pobřeží.

Atlantiku, rybářům a námořníkům je věnováno Přístavní muzeum (Port Musée). U mola starého nákladního přístavu Port Rhu kotví osm různých lodí, z nichž pět je zpřístupněno návštěvníkům. Další lodě a čluny pak na ně čekají spolu s několika tisícovkami dalších drobnějších exponátů, jako jsou různé plachty, motory nebo sítě, v halách bývalé rybí konzervárny.

------

© Marian S. Sucha

Foto:

Xavier DUBOIS /CRTB

Ronan GLADU /CRTB

Yannick DERENNES /CRTB

Donatienne GUILLAUDEAU /CRTB

Marian S SUCHA

Káva a zdraví - 

proč budí tento nápoj tolik emocí?

Lidé obecně věří, že káva je buď dobrým nápojem, návykovou látkou, neřestí nebo že také škodí zdraví. Médii vždy jednou za čas proběhnou zprávy z různých výzkumů, které ukazují na tu nebo onu vlastnost kávy, která střídavě lidskému organismu škodí, čí prospívá. Pojďme se tedy zblízka podívat na to, co vlastně víme – jaká jsou fakta.

Káva není návyková ve smyslu návyku na kofein. Konzumenti mohou bez problému snížit či změnit spotřebu kávy, jde tedy o zvyk, nikoli závislost. Káva však může ovlivnit vaši náladu během dne ze dvou důvodů. Jedním je přerušení denní rutiny („dám si kávu pro lepší náladu“) a druhým fakt, že kofein má na naše tělo určité fyziologické účinky.

Kofein je však obsažen i v jiných nápojích, třeba v čaji, kde ho může být a bývá stejně jako v kávě, 
a přesto špatnou pověst nemá. A když se přejíte čokoládou, dostanete do sebe stejné množství kofeinu jako z jednoho šálku espressa. Kofein stimuluje mentální činnost, zvyšuje bdělost a je také fyzickým stimulantem. Jeho účinky se začínají objevovat po cca 15 minutách od požití, jeho vrcholná koncentrace v těle se dostavuje cca po 30 minutách.

Mírná stimulace kofeinem vám může pomoci během dne, kdy je bdělost nízká, šálek kávy je proto velmi prospěšný například po obědě či během noční práce. Vědecké průzkumy naznačují, že mírná spotřeba kofeinu (200–300 mg) denně je v pořádku a je i bezpečná pro těhotné či kojící ženy. Pro zdravé spotřebitele pak považujeme za mírnou konzumaci dávku do 400 mg denně, což odpovídá ekvivalentu 4–5 šálkům Grand Cru Nespresso.

Káva také obsahuje antioxidanty – látky, které jsou prospěšné našemu zdraví, a které káva neztrácí ani po odstranění kofeinu.

Káva a cholesterol je dalším diskutovaným tématem – ukázalo se, že cafestol, látka, která je obsažena v kávě, může při velmi velké spotřebě vyvolat zvýšenou hladinu cholesterolu. Nicméně pravidelné pití espressa ve zmiňované výši 200–300 mg kofeinu za den ke zvýšení hladiny cholesterolu nevede. Podle průzkumů víme, že tuto skutečnost pozorovali na osobách, které dlouhodobě konzumovali velké množství turecké a tzv. skandinávské kávy, která se připravuje tak, že se na hrubo mletá káva vaří ve vodě a výsledný nápoj se podává bez přefiltrování.

Lidé si někdy stěžují, že mají po kávě překyselený žaludek, nicméně neexistuje přesvědčivý důkaz, že by káva byla pro tento orgán škodlivá. Pro osoby, které vnímají pálení žáhy, je ideální zjistit, zda to je v důsledku pití kávy, nebo jídlem, které předtím konzumovali. Případně doporučujeme navštívit lékaře, který se problému může věnovat.

V závěru tohoto malého shrnutí vlivů kávy na lidský organismus je nutné zmínit, že káva je jednou z nejvíce studovaných potravin z hlediska účinků na zdraví a je vědecky prokázáno, že mírná spotřeba (3–5 šálků denně) může být prospěšná, jelikož obsahuje antioxidanty a minerály.

Káva bez kofeinu po řádném zpracování obsahuje max. 0,1 % zbytkového kofeinu. Toto množství je kontrolováno jak v zelené neupražené kávě, tak v konečném výrobku. Káva bez kofeinu může dle norem obsahovat max. 3 mg kofeinu na šálek. U Nespresso káv bez kofeinu se dostáváme na hodnotu zbytkového kofeinu o velikosti 0,03 % hmotnosti, což odpovídá přibližně 2 mg kofeinu na šálek.

Autor:

Michaela Illíková, expert na kávu společnosti Nespresso

Z Baru U Zlaté studně se stala  "Luis XIII. Fortress" 

Společnost Rémy Cointreau předala pražské restauraci U Zlaté Studně, jediné české restauraci, která se může honosit titulem „Louis XIII. Fortress“, unikátní koňak z limitované edice Louis XIII. Le Jeroboam.

Restaurace U Zlaté studně patří ke špičce gurmánských restaurací v Česku. Kouzlo šéfkuchaře Pavla Sapíka umocňuje jedinečné prostředí s úžasným výhledem na Prahu. 

Zde, nad střechami Malé Strany Terasa U Zlaté Studně představila nový bar Louis XIII.