HAUSBÓTEM MEZI ŠTRASBURKEM A NANCY

Alsasko-Lotrinsko je křižovatkou vodních cest: řeka Mosela má 150 splavných kilometrů, Mása 135 km, dále jsou tu četné kanály, především kanál Marna-Rýn (Canal de la Marne au Rhin) z r. 1855, kdysi životně důležité spojení mezi Paříží, Alsaskem a Německem, který vede historickými městy Bar-le-Duc, Toul a Nancy.

Po vodě se sblížíte nejdůvěrněji se zemí. Pluje se mírným tempem po kanálu, který nabízí to nejlepší na francouzských vodních cestách: zvlněnou lotrinskou krajinu, strmá zalesněná údolí, historická města, zámky, poklidné vesnice, kde se každé ráno můžete zastavit pro čerstvé croissanty a technické stavby s tunely a unikátním lodním výtahem Arzviller. 

Plavbu mezi Štrasburkem a Nancy, která stylově začíná hned za Evropským parlamentem a nabízí spoustou zážitků zvládnete pohodově za týden.

Voda kolem nás šplouchá a nad námi, přes škvíry v železných vratech zdymadla vystřikují fontány. Jsme na dně pěti metrů hlubokého zdymadla v Saverne. Pro začátečníky poněkud mimořádný zážitek: ve většině zdymadel voda stoupá a klesá o tak 2 - 3 metry! . "Je to tu téměř jako v hluboké rokli" poznamenává jeden z členů posádky. "Přemísti lano výš a nefilozofuj !" velí kapitán... - při takové hloubce pouhé uvázání lan nestačí. A navíc: jsme pod neustálým dohledem, protože zdymadlo je v centru města a je oblíbenou podívanou jak pro hosty sedící na terasách kolem zdymadla a posrkávajícich kafe nebo aperitif a komentujících naše manévry nebo kolemjdoucích, který se tu ze zvědavosti krátce zastaví. Saverne bylo bezpochyby nejlákavější zastávkou na naší plavbě do Nancy. Přenocovali jsme v místním přístavu, jehož poloha naproti zámku je jedinečná. Desetitisícové městečko leží na řece Zorn a na kanálu Rýn-Marne. Uličky starého města lákají útulnými restauracemi, kde na jídelníčku dominují - jak jinak - typická alsaská jídla. V centru se nachází výstavní Maison Katz, krásný dům někdejšího zemského úředníka z roku 1605 s bohatě zdobenou fasádou. Je jedním z nejstarších hrázděných domů v Alsasku. Dalšími pozoruhodnostmi je románská zvonice kostela Notre-Dame de la Nativité a Château de Rohan, zámek biskupů, neoklasicistní palác postavený v 18. století. Má monumentální neoklasicistní průčelí z červeného pískovce o délce 140 metrů - nejdelší v celé Francii. Říká se mu také malé Versailles.

Impozantně působící zámek s rozlehlým parkem byl kdysi jedním z center boje o moc ve státě. Sídlili v něm vysocí představitelé katolické církve ze šlechtického rodu Rohanů. Ludvík XV se snažil s jejich pomocí eliminovat rostoucí vliv protestantů. V několikrát přestavěné budově dnes sídlí městské muzeum s bohatou archeologickou sbírkou a s uměleckými díly z období středověku a renesance. Saverne je nazýváno také "město růží". Přezdívku dostalo díky růžové zahradě založené v r. 1898, která je na ploše 1,5 ha osázena s více než 5000 keři a až 800 různých odrůd. Je druhou nejstarší ve Francii. Jen několik kilometrů za městem stojí zřícenina hradu Haut Barr (Hohbarr). Byl postaven v 15. století na třech skalách, které propojují lávky. Hrad sloužil jako letní sídlo biskupů, jeho zřícenina je dnes oblíbeným výletním místem. Ne nadarmo se mu říká "oko Alsaska". Ve výšce 458 m.n.m. se z něj nabízí nádherný výhled na údolí Zorn. Po osmi zdymadlech a desítce kilometrů plavby jsme našli další dobrý důvod k vyvázáni na břehu: v Lutzelbourgu, pohledné vesnici, kde brusič křišťálu Jean Wurm, vyrábí svá nádherná díla. Zřícenina hradu Lutzelstein z 10. století, která se tyčí vysoko nad údolím nás vyzvala k výšlapu.

Z Lutzelbourgu k lodnímu výtahu v Arzwilleru je to jen kousek. Nicméně naše zdržení u hradu způsobilo, a když jsme připluli, výtah měl už zavřeno. Vyšli jsme si tedy podél vody od starých skláren k původnímu kanálu do kotliny obklopené borovicemi a s trávou zarostlými a zrezavělými zdymadly. Další ráno pak konečně výtah Arzviller! - za necelou půlhodinku umí vytáhnout lodě na 50 metrů vysoký kopec. Spolu s dvěma dalšími hausbóty jsme vpluli do velké vany, vrata se zavřela elektromotory zahučely, napnula se lana a naše vana začala stoupat šikmo vzhůru do kopce. Naše počáteční obavy byly zbytečné, vyzdvižení lodi proběhlo bez problémů: vana dorazila pomalu nahoru o padesát metrů výše, lana se neutrhla a železná vrata nám otevřela cestu do poklidných vod. Tisíce turistů sem rok co rok přijíždějí, aby si tuto podívanou nenechali ujít. Pro mnohé rekreační kapitány je to dokonce nejdůležitější důvod pro výběr trasy. Lodní výtah je evropským unikátem. Uvedením do provozu v r. 1969 nahradil 17 (!) zdymadel, která byla rozmístěna na vzdálenost 4 kilometrů, což vedlo k obrovské úspoře času pro vnitrozemskou plavbu. Dříve trvalo překonání tohoto úseku celý den.

Arzwiller ( a Saint-Louis jižně od Mulhouse) jsou jediné výtahy lodí v Evropě postavené příčnou konstrukcí. Vana o rozměrech 41,50 m x 5,50 (což je kolem 400 m3 neboli 400 tun vody!) se pohybuje po kolejnicích na svahu se sklonem 41 %. Výškový rozdíl 44,55 m překonává na délce 41 metrů a to za nízké spotřeby energie protože konstrukce je provozována pomocí vody a dvou protizávaží. Nicméně, počet nákladních lodí se od konce 90. let snížil. Na druhou stranu narostl počet turistických lodí. Nástěnné malby u výtahu zobrazují počátky plavby na kanálu spojujícího Rýn a Marnu.

Až do třicátých let minulého století byly nákladní lodě po kanálu taženy koňmi po vlečné stezce vedle kanálu. Později je nahradily parné stroje nebo elektrické lokomotivy-tahače. Jak ukazují exponáty u výtahu, teprve v 50. letech byly nahrazeny vlečnými lokomotivami jezdícími po kolejích. Kanál sloužil zejména dolům a železárnám. Lokomotivy pohybovaly vlečným konvojem pěti 350-tunových lodí. Nákladní říční dopravu postupně zlikvidovala železnice. Jenom několik set metrů dál na nás čeká další dobrodružství: říční tunely Arzviller a Niderviller, vysekané do skal zdejších kopců, dlouhé celkem přes tři kilometry. Mohly by jednoho rychle připravit o víru v pohodovou dovolenou s hausbótem. Jsou úzké a ne všude mají zábrany proti nárazu. Ten delší, Arzviller má téměř dva a půl kilometru. Tma a ozvěny hlučících motorů umí proměnit 20 minut ve věčnost. Ovane nás chlad, ze stropu valené klenby z 19. století padají kapky vody. Místy ji vystřídá holá vysekaná skála, která až zlověstně odráží ozvěnu každého slova nebo šplouchnutí vody. Plujeme tmou, od jednoho sporého světla ke druhému. Ale jakmile se dostaneme přes tunely, je největší problém za námi. Myslíme... Na denním světle, nás vítá další nepředvídavost: s rachotem se po kolejích vedle nás přežene rychlovlak TGV. Z Štrasburku do Nancy mu trvá jízda asi půl hodiny, my objevujeme pomalost a máme na to téměř týden. Nicméně, za tunely je vše v pohodě a to je důvod zapít to sklenkou dobrého alsaského vína s čerstvou bagetkou, paštikou a dalšími pochoutkami, kterými je region proslulý. Je vyfoukaný slunečný den. Lidé z lodí, které míjíme nás zdraví a podobně pěší turisté a cyklisté na vyasfaltovaných vlečných stezkách (voye de halage) vedle kanálu. Jenom rybáři na břehu mlčí - patrně v obavách o své návnady.

Nicméně o něco později nás dokonce nadšeně zdraví aby se pochlubili svým úlovkem: vytáhnou dva macky - 18 a 24 kg těžké kapry připravené na fototermín.

Po změření se ryby mohou šťastně mrskat ve vodě kanálu. Po dalších 8 kilometrech doplujeme k ospalému městečku Hesse. Nebýt zde malého přístavu, který vyžaduje jisté logistické služby, by zde návštěvník asi také usnul.

Vyvazujeme a vylodíme také naše kola, které vezeme s sebou na palubě. Po celodenní plavbě je zapotřebí nohy protáhnout - na kole a pěšky...! Po D44 jedeme do Sarrebourg. Je to sice jenom nějakých 10 km ale silnice hezky stoupá. Z pastvin nám zvědavě přihlížejí krávy. V historickém centru malého lotrinského městečka se nachází františkánská kaple Chapelle des Cordeliers z 13. století. Historie kostela je, podobně jako celého Lotrinska, velmi pestrá a rozporuplná. V roce 1970 byl z kaple, které hrozilo zřícení, zachován pouze chór, který zachránil tehdejší starosta Sarrebourgu Pierre Messmer. Ten požádal umělce a malíře Marca Chagalla o vytvoření několika uměleckých děl. Chagall navrhl boční okna a především La Paix, mistrovskou 12 metrů vysokou a 7,50 m širokou vitráž, pýchu kaple, městečka a Lotrinska. Jak se v kapli dozvíme, jedná se o transpozicí modelu umělcovy vitráže "Peace Window" z r. 1964 z budovy OSN v New Yorku. La Paix, jejíž realizace trvala Chagallovu spolupracovníkovi, mistru vitrážistovi Charlesi Marqovi dva roky, je výjimečné umělecké dílo, zasazené do celého oblouku lodi na konci chóru a otevírá se směrem ke světlu. Jeho krásu a pestrost, kterou vytváří pronikající paprsky světla se slovy ani nedá popsat, je k meditaci a rozjímání. Z kaple vede chodník do zahrady, kde ve skleněných kostkách jejichž barvy se mění s ročními obdobími jsou umístěny stromy a rostliny. Navazují na dialog s vitrážemi s metaforou Chagallovy geniální kytice. V prostoru se z reproduktorů je slyšet Chagallův hlas přednášející jeho básně a také texty se vzpomínkami na mistra čteny jeho obdivovateli. V sousedním muzeu, je také tapiserie La Paix od belgické mistryně Yvette Cauquil-Prince (1928-2005) Chagalovy oblíbené spolupracovnice.

BATAVILLE

Další zážitek, tentokrát technický nás očekává na zdymadle Réchicourt -le-Chateau. Není to jen "nějaké" z šesti desítek zdymadel na naší plavbě. Když se koukáme z jeho hráze dolů do 16 m hloubky, kde právě vplouvají lodě z protisměru, jsme blízko závratí. Technická stavba z r. 1965, nejhlubší na francouzských kanálech, nahradila 6 zdymadel a zkrátila průplav k níže položenému toku na dvacet minut. Na dolní úrovni v kotvišti za zdymadlem sundáváme opět kola z paluby a šlápneme do pedálů abychom 2 km dál, uprostřed ničeho objevili československo-francouzskou pozoruhodnost jménem Bataville. V roce 1931 se Tomáš Baťa rozhodl založit v Lotrinsku jedno ze svých produkčních sídlišť. Uprostřed lotrinského lesa vyrostl takový malý funkcionalistický Zlín - dělnické sídliště s obchody, zábavním centrem, kostelem, tělocvičnou a bazénem. Areál nepostrádá půvab, z jedné strany ho zdobí les a z druhé rybník. Uvnitř je vše zařízeno tak, aby každý dělník zde mohl žít od kolébky až do hrobu, aniž by opustil hranice obce. Podél hlavní třídy - Avenue Thomas Bata stály na jedné straně produkční haly a na druhé obytné domky. Z postele k ševcovskému kopytu to bylo jenom několik stovek metrů. Tento jedinečný utopický projekt nebyl pro Francouze nic nového: připomíná Saline Royale (Královské solnice) Clauda Nicolase Ledouxe a Fourierovy falanstery, formy ideálních měst vybudovaných v 18. a 19. století. V Bataville bydlelo zpočátku dva a půl tisíce dělníků a vedoucích pracovníků, asi každá třetí rodina ze zaměstnaných, plánováno jich bylo 15 000. Další byli sváženi asi třiceti autobusy z celého okolí. Mzdy byly slušné, nicméně zemědělská Moselle neznala ani dělnické tradice ani odbory. Ve třicátých letech to byl velmi zaostalý region. Těmto lidem bylo nabídnuto mnohem víc než práce, byla jim nabídnuta účast na kolektivní civilizační misi. Baťa jak víme, chtěl obout (téměř) celé lidstvo. Ve třicátých letech to něco znamenalo. Jako první přivezl do Lotrinska kaučuk, který jako guma nahradil dřeváky vesničanů. Investice ve Francii podnítila především Baťova strategie obejít bariéry celní války průmyslových zemí a navíc přes fabriky ve Francii dodávat boty na trhy afrických kolonií, kde byla bosá milionová klientela. O Bataville se zajímal také architekt Le Corbusier, který přišel s velkolepým urbanistickým projektem. Baťa dal přednost svému ověřenému konceptu zahradního města a měl nejspíš pravdu. Do dalšího rozvoje města zasáhla 2. světová válka. K obnově produkce došlo opět po roce 1945. Dělnická čtvrť se dál rozvíjela a v dobách své největší slávy měly Baťovany dokonce jediný bazén v regionu, sportovní halu a basketbalový klub s úctyhodnými výsledky a kapelu s šedesáti hudebníky. V osmdesátých letech párty končí, produkce ve Francii je drahá, špatně obutá klientela už neexistuje a je tu také italská konkurence. Baťa krachuje. Od .r 1990 vedou odbory velké boje o zachování produkce, v r. 2002 se nadnárodní společnost rozhodla ukončit činnost závodu, který ke konci zaměstnával jen něco přes 800 lidí. Co zůstalo, je "sídliště duchů", ve kterém zůstalo bydlet asi 180 rodin nebo 500 lidí. Dvě budovy (jídelna a tovární budova) byly v r. 2014 ministerstvem kultury zapsány na seznam historických památek 20. století. Zpět v Réchicourt proplouváme étangy- rybníky, které zásobují velké zdymadlo vodou. V jednom z nich, étang de Parroy vyhodíme kotvu a užíváme si osvěžující koupele. K večeru vplouváme do přístavu v Nancy, kde naše alsasko-lotrinské dobrodružství končí.

INFORMACE:

CANAL DE LA MARNE AU RHIN Kanál Rýn-Marna (Canal de la Marne au Rhin) byl dokončen v roce 1855 jako životně důležité spojení mezi Paříží, Alsaskem a Německem. Až do roku 1979 kdy byl po dokončení kanalizačních prací na Mosele mezi Frouardem a Neuves-Maisons uzavřen 23 km dlouhý úsek podél údolí Mosely to byl s 313 km nejdelší kanál ve Francii. Celkem má 152 plavebních komor plus nakloněnou rovina ("výtah") Arzviller otevřenou v roce 1969. U Réchicourtu, je unikátní 15,70 m hluboké zdymadlo. Německá okupace Alsaska v roce 1871 podnítila výstavbu Canal de l’Est (nyní Canal des Vosges) jižně od Nancy, aby se spojil Moselu s s řekou Saône.

© Marian  S SUCHA 2024