Na kole jižním Burgundskem

 

 

Cyklostezky po jižním Burgundsku vás zavedou nejen do půvabných měst Chalon-sur-Saône, Tournus a Mácon, ale i do proslulých opatství Cluny a Paray-le-Monial, odkud pokračují podél Centrálního kanálu k nejslavnějším burgundským vinicím a do centra burgundského vinařství v Beaune.

 

Regionální vlak z Dijonu nás i s koly vysadil po necelé hodince jízdy v Chalonu-sur-Saône, výchozím místě naší túry. První kroky nás vedou do srdce historického centra na malebné náměstí Sv. Vincenta, kterému dominuje stejnojmenný kostel, až do roku 1801 katedrála. Všude kolem jsou malebné hrázděné domy, v nichž se choulí malé obchůdky a především útulné vinárničky, což v srdci významné vinařské oblasti ani neudivuje. Klikaté uličky nás vedou k muzeu Nicéphora Niépceho, místního rodáka, vynálezce fotografie. Muzeum vlastnící téměř tři miliony fotografií, fotoaparátů a nejrůznějších předmětů souvisejících s fotografováním vypráví příběh fotografie od jejího vynálezu až do dnešní digitální éry. Naproti muzeu leží v Saôně ostrov Svatého Vavřince (Ile Saint-Laurent), čtvrť se spoustou restaurací a kavárniček soustředěných zejména v rue de Strasbourg.

 

Město opouštíme po Modré cyklostezce (La Voie Bleue), která vede 

podél Saôny do Lyonu. My po ní pojedeme dva zhruba 33 km dlouhé úseky z Chalonu do Tournusu a odtud do Máconu.

 

Nejvýznamnější památkou Tournusu je někdejší benediktinské opatství Saint-Philibert založené kolem roku 1000. Kromě klášterního kostela postaveného v burgundském románském slohu se zde dochovala i kapitulní síň a 33 m dlouhý refektář, který sloužil od 17. stol. jako míčovna

pro jeu de paume, francouzskou středověkou míčovou hru považovanou za předchůdkyni tenisu.

Pro cyklisty je určitě zajímavé Muzeum kol (Musée du Vélo) Michela Grezauda s jedinečnou sbírkou více než 200 bicyklů napříč historií. Za pozornost stojí také starý hospic (Hôtel-Dieu) ze 17. stol. V bývalé nemocnici se zachovalo historické vybavení i nemocniční lékárna. V komplexu sídlí také muzeum nesoucí jméno zdejšího rodáka Jeana-Baptista Greuze, malíře portrétů, zátiší a historických scén z 18. stol. Kromě obrazů Greuze i dalších francouzských, vlámských a italských malířů 15.–20. stol. však vystavuje také četné archeologické nálezy od paleolitu po merovejskou éru.

Do Máconu jedeme po vlečné stezce podél Saôny, po níž kdysi tahala koňská spřežení nákladní lodě proti proudu. Saôna je největší burgundská řeka. Pramení ve Vogézách, na svém horním toku se vine líbeznou kopcovitou krajinou s typickými malými vesnicemi na svých březích. Tady u Tournusu již klidně protéká rovinou, její tok se rozšiřuje a brázdí ho početné lodě. Saôna je páteří francouzských vodních cest, propojena kanály s Loirou, Seinou, Moselou, Marnou i Rýnem. V Lyonu se vlévá do Rhôny. Z celkové délky jejího toku 473 km je 400 km splavných.

 

Mácon, více než třicetitisícové nejjižnější město regionu Burgundsko-Franche-Comté působí už z dálky opravdu jižním dojmem, což ještě podtrhují barevné fasády domů. Jeho minulost coby významné dopravní a obchodníkřižovatky na jihu Burgundska připomíná starý kamenný most Saint-Laurent z 11. stol. Nejstarším dochovaným domem ve městě je Maison de Bois na malebném Place aux Herbes. Byl postaven někdy mezi lety 1490–1510, kromě přízemí je dřevěný a jeho fasádu zdobí bizarné řezby – četné hlavy s podivnými výrazy, nevrlé lidské nebo zvířecí masky, bájné příšery s nataženými pažemi. Dvě osmiboké, nestejně vysoké věže a vstupní hala (nartex) s pozoruhodným vnitřním románským tympanonem jsou jediné pozůstatky staré katedrály sv. Vincenta (Vieux-Saint-Vincent). Úzkými uličkami starého města se dostaneme k někdejšímu klášteru uršulinek (voršilek), v němž bylo roku 1968 otevřeno muzeum (Musée de Ursulines), na počátku 90. let renovované. V přízemí je umístěna zajímavá archeologická expozice s nálezy z okolí města, ale také významná sbírka zbraní, nástrojů a kostí z pravěkého naleziště v Solutré. První patro patří etnografickému oddělení, druhé obrazárně s díly od 16. do 21. stol. Za pozornost stojí také starý hospic (Hôtel-Dieu).

 

Z Máconu míříme na západ do 30 km vzdáleného Cluny se slavným opatstvím. Nicméně si hned po první desítce kilometrů náš výlet  prodloužíme zajížďkou právě k ikonické skále Solutré (Roche de Solutré). Vápencový útes se zvedá jako obrovská sfinga uprostřed moře máconských vinic patřících k vesnicím Solutré-Pouilly, Fuissé, Chaintré a Vergisson. Skutečně stojí za to sesednout z kol, projít se vinicemi, za necelou hodinku vystoupat k vrcholu této prvořadé přírodní památky a vychutnat si nádherné panorama. Pravěcí lovci žili v této oblasti už před 52 000 lety. V roce 1866 narazili geologové Henry Testot-Ferry a Adrien Arcelin na úpatí skály na tisíce pazourků, kostí sobů, koní, mamutů, vlků a jeskynních tygrů. Jak se později ukázalo, objevili jedno z nejvýznamnějších nalezišť v Evropě. Přímo na jejím úpatí je do skály vestavěno Muzeum pravěku, které od roku 1987 představuje zdejší nálezy.

 

Dalšího dne vyjedeme z Cluny po stopách benediktinů dál k západu až do devítitisícového města Paray-le-Monial. V roce 973 zde bylo založeno benediktinské převorství a od 11. stol. až do Velké francouzské revoluce patřilo město klášteru v Cluny. Z kláštera zůstala zachována nádherná románská bazilika Sacré-Coeur (nejsvětějšího srdce Ježíšova), která byla postavena na přelomu 11. a 12. stol. pod dohledem sv. Huga ze Sémuru, jednoho z nejvýznamnějších clunyjských opatů. Kostel se dvěma věžemi po stranách hlavního průčelí, mohutnou, 56 m vysokou osmibokou věží nad křížením, polokruhovou apsidou, chórovým ochozem a třemi radiálními kaplemi, dlouhý 63,5 m a v příčné lodi široký více než 22 m, by podle některých odborníků mohl být zmenšenou replikou obřího chrámu Cluny III, z něhož se dochovaly pouze zbytky a který se začal stavět za stejného opata.

 

Opouštíme sakrální svět a směřujeme zpátky k severovýchodu po pohodové vlečné cestě podél Centrálního kanálu (Canal du Centre). Vodné dílo

dlouhé 114 km, kterí spojuje Loiru se Saônou, bylo postaveno v letech 1784–1792. Kanál sloužil hlavně k transportu vína z jihu Burgundska do Paříže, ale přepravovalo se po něm také dřevo, uhlí, železo a obilí. Vlečné cesty, chemins de halage, po nichž v minulosti koňská spřežení táhla nákladní lodě, mají pro cyklisty jednu velkou výhodu: probíhají téměř po rovině a stoupají jen kolem zdymadel. Cestou obdivujeme výletní lodě, které potkáváme, i manipulaci jejich posádek v plavebních komorách. Přes staré hornické město Montceau-les-Mines a kolem přístavu motorových lodí v Saint- -Léger-sur Dheune se dostáváme do kraje Côte Chálonnaise. Kanál se klikatí údolím řeky Dheune, po okolních kopcích se, kam oko dohlédne,

táhnou nekonečné vinice patřící k nejlepším burgundským crus. Kolem kanálu leží vinařské vesnice s nádhernými sklepy, jejichž jména jsou často legendární jako třeba Rully nebo Mercurey. O pár kilometrů dál následují tři obce, v nichž se vyrábějí vína apelace Maranges. Nejblíže ke kanálu je z nich Cheilly-l.s-Maranges. Vesnicím Puligny-Montrachet a Chassagne-Montrachet patří pět Grand Crus apelace Montrachet, což jsou jedny z nejlepších bílých vín v Burgundsku vůbec (a podle někoho nejlepší  bílá vína na světě). Místní vinařství mají dveře otevřená a zvou k degustaci. Polední přestávku si dělíme v Santenay, jedné z nejznámějších vinařských vesniček v tomto úseku našícesty. Kulturní historii tu reprezentují románsko-gotický kostel Saint-Jean de Narosse z 13.–15. stol. s nádhernými freskami a starý zámek s typickou burgundskou střechou, který kdysi patřil burgundskému vévodovi Filipu Smělému. Zámek je přístupný veřejnosti, má  i vlastní vinné sklepy, my ale máme domluvenu návštěvu v rodinném vinařství Vincenta Bacheleta. Asi 85% veškerého vína vyrobeného v Santenay tvoří Pinot noir, a tak není divu, že i v jeho sklepě ochutnáváme několik různých vín právě této odrůdy.

 

V srdci prestižních vinic, asi 30 km severně od Chalonu-sur-Saône, kde jsme naše putování zahájili, leží cíl naší dnešní etapy, dvacetitisícové město umění a historie Beaune, jež je už od pozdního středověku rovněž obchodním centrem burgundských vín. V jeho historickém centru obdivujeme krásné renesanční nebo hrázděné domy s okouzlujícími nádvořími. Povinnou zastávkou je špitál Hôtel-Dieu neboli Les Hospices de Beaune. Tento klenot pozdně středověké burgundské architektury s typickými barevnými střechami založil v roce 1443 Nicolas Rolin, kancléř burgundského vévody Filipa Dobrého, jako špitál pro chudé. Dnes je areál přístupný jako muzeum. Návštěvníci si mohou prohlédnout nádherné. nádvoří, gotickou kapli, lékárnu i různé špitální sály, mj. i sál Posledního soudu s oltářním obrazem od vlámského malíře Rogiera Van der Weydena z 15. stol. Špitál vlastní. už od roku 1471 vinice, aktuálně téměř 60 ha v oblastech Côte de Beaune a Côte de Nuits. Vesměs jde o polohy Grand Cru a Premiere Cru, které dávají 41 prestižních vín. Od roku 1794 se tato vína prodávají v charitativní aukci, která se od roku 1859 koná vždy třetí listopadovou neděli. Nedaleko hospice stojí palác Hôtel des ducs de Bourgogne z 14. stol., bývalé  sídlo burgundských vévodů a do 15. stol. také burgundského parlamentu, než byl přestěhován do Dijonu. Dnes je v malebných hrázděných budovách seskupených kolem nádvoří Burgundské muzeum vína. Hned vedle stojí v jádru románská trojlodní bazilika Notre- Dame z 2. pol. 12. stol. Později byla upravována a rozšiřována, takže chór s ochozem, apsidou a radiálními kaplemi jsou gotické.

V chóru jsou umístěny cenné tapiserie z 15. stol. s 19 scénami ze života Panny Marie. Historické centrum uzavírají s výjimkou severozápadní části velmi dobře zachovalé městské hradby z 15. stol. dlouhé asi 2 km. Za elegantní branou sv. Mikuláše (Saint-Nicolas) stojí stejnojmenný kostel s nápadnou věží postavený již ve 12. stol. a ve 14.–15. stol. upravovaný. Při prohlídce města bychom neměli zapomenout ani na historické obchodní domy, díky nimž se Beaune stalo metropolí burgundských vín. Jeho návštěva chce svůj čas – a nějaký musí zbýt ještě i na ochutnávku...

---------

© Marian S. Sucha 2021

Foto:

Alain Doire, Aurélien Ibanez, Bourgogne Tourisme

Marian S. Sucha

 

 

APULIE – CHUTĚ NA PODPATKU ITALSKÉ BOTY

 

Apulie je země středomořských rostlin a vůní, známá svými trulli - kulatými domy, těstovinami orecchiette, nádhernými písečnými plážemi a skalními útvary nebo lidovým tancem pizzica. Nic však Puglii necharakterizuje více než na 60 milionů olivovníků, které pokrývají ze severu na jih region jako koberec.

Již samotný počet stromů je impozantní, ale v mnoha případech je to také jejich velikost a věk. Mnohé z nich jsou tzv. Ulivi secolari - staré několik stovek let. Ty jsou nepravidelně uspořádané, každý kmen je jedinečně tvarovaný, roste kolem sebe, mohutně, pokrouceně, coby milenci se objímající nebo do sebe vrostlé stromy, fascinující a vyzařují stoický klid a důstojnost. Mladé olivové háje vykazují oproti tomu již vojenský pořádek - to abysklizeň se stroji byla jednodušší.

 

 

Olivy - zelené zlato 

 

Miliony olivovníků dělají z Puglie hlavního dodavatele italského olivového oleje. V suchém horku poloostrova ho vyroste téměř polovina národní produkce. Olivové háje, které spolu s vinicemi lemují silnice se rozprostírají v každém rohu regionu, od Gargana po Salento a jsou rozděleny do čtyř oblastí produkce DOP (tedy chráněného označení původu): Collina di Brindisi, Dauno, Terra D'Otranto a Terra di Bari, kde jsou vysázeny ty nejrůznější druhy olivovníků. K těm nejznámějším patří Ogliarola, Cellina di Nardò, Coratina, Frantoio, Leccino, Peranzana, Garganica, Rotondella, Cima di Bitonto nebo Cima di Mola.

 

 

 

 

 

 

 

 

Olio Extra Vergine di Oliva - Extra panenský olej z Apulie nesmí obsahovat více než 1% kyselosti. V podstatě existují tři typy (jemně ovocná, středně ovocná a silná ovocná), které se liší podle chuti a vůně v závislosti na zeměpisné oblasti a půdě. Teplé podnebí a úrodná půda umožňují snadné pěstování nejenom oliva a vína ale také zeleniny a ovoce. S výnosem více než 200 000 tun jsou olivy zeleným zlatem Apulie.

 

 

 

  

 

V ZEMI  PRIMITIVA A NEGROAMARA

 

 

 

Apulie je třetím nejproduktivnějším italským vinařským regionem. Z podpatku italské boty pochází hutná červená vína, které se vyznačují sytě rubínovou barvou, bohatým aroma, plností a vyšším obsahem alkoholu. 

Ačkoliv má zdejší vinařství staletou historii, teprve v posledních dvaceti letech byly výroba a zpracování vína ve větším měřítku zmodernizovány. Výsledky jsou pozitivní a stále více vín pochází z této oblasti. K typickým apulijským odrůdám patří Negroamaro a Primitivo ale vyrábí se také řada dalších místních vín.

Apulie se dá rozdělit do tří různých vinařských oblastí: Foggia na severu je známá především svým Uva di Troia a bílým Bombino. Pro oblast Bari a Taranto ve středu poloostrova jsou typické hrozny Bombino Nero a Primitivo, např.v oblasti kolem Castel del Monte s růžovými a červenými víny.

 

Provincie Salento s metropolí Lecce na jihu je doménou červených vín. Pravá vinařská Apulie to je Salento. Zatímco na severu regionu převažují odrůdy hojně využívané po celé střední a severní Itálii jako Sangiovese a Montepulciano, jsou salentská vína vyrobena z odrůd pro tuto oblastjedinečných. Dvě nejoblíbenější a široce dostupná apulijská vína jsou Primitivo a Salice Salentino, která je nejznámější DOC oblastí pro Negroamaro a kde se tato réva často kombinuje s hrozny Malvasia Nera.

Vinařskou oblast Salento tvoří výběžky pohoří Murge podél Tavolierské roviny u Lecce a nízké kopce Serre Salentine a zahrnuje provincie Brindisi, Taranto a Lecce. 

 

Bombino Bianco a Fiano – oblíbená bílá z Apulie

Pro severní část této vinařské zóny jako Martina Franca a Ostuni, jsou typičtější bílá vína, vyráběny z tradičních odrůd jako Verdeca, Bianco d’Alessano, Bombino Bianco a Fiano. Ve středu Apulie je několik DOC kolem Barletty, Cerignoly a Castela del Monte, kde vládne Uva di Troia, modrá odrůda, která nese jméno města z této vinařské oblasti. Víc na jihu se nejvíce daří červeným vínům odrůd Negroamaro a Primitivo.

Z hlediska terroiru má Puglia impozantní řadu přírodních zdrojů, které jsou velmi vhodné pro vinnou révu: teplé středomořské klima plné slunce, minimum srážek a chladící středomořskou brízu. Réva roste na křídovém vápenci pod vrstvami bohatými na železo, což je viditelné v půdě okolo kopce Colline Joniche Tarantine a v okolí Martina Franca a Locorotondo v údolí Itria.

 

 

„Vítejte v zemi Primitiva“

Manduria je fascinující město na silnici z Taranta do Lecce, kde je možno spatřit ruiny prastarého messapiánského sídla. Vlastní město se může pochlubit katedrálou Duomo jakož i dalšími početnými kostely, středověkoužidovskou čtvrtí a zámkem Palazzo Imperiali-Filotico. 

„Vítejte v zemi messapiánského lidu, vítejte v zemi Primitiva“ tak zní nápis na vstupní bráně do starého města. Manduria je městem Primitiva, bohatého vína plné červené barvy. „Primitivo“ v italštině znamená rané zrání, protože tyto hrozny vytváří na začátku sezóny hodně cukru. Brzké zrání znamená, že výsledná vína jsou velká, svůdná a plná ovoce. Na Primitivu je však fascinující, že někdy hrozny révy zrají nerovnoměrně, takže se zelené hrozny sklízejí spolu se zralými. Primitivo je stejného původu jako kalifornský Zinfandel a je doma také v oblasti Gioia del Colle. 

 

Hrozny Negroamaro jsou rozšířenější a vymezují červená vína většiny DOC jižní Apulie: Alezio, Matino, Galatina, Copertino, Nardó, Leverano, Lizzano, Salice Salentino, Squinzano a Brindisi.

„Víno je tekutým sluncem“- tato slova se hodí k vínům z Apulie výjimečně dobře. 

 

© Marian S SUCHA 2019

 

 

 

BIO VÍNA Z MIKULOVA NA PRAŽSKÝCH VINOHRADECH   

Na náměstí Jiřího z Poděbrad nedávno otevřela svou prodejnu BIO vín vinařská rodina Cibulkových z Mikulova.

Vinotéka má v nabídce ryzlinky, tramíny a sauvignony, které doplňují i výborné sekty vyráběné tradiční méthode champenoise
(zráním v lahvi). Paletu barev a chutí rozšiřují vína červená, kterým bezkonkurenčně vévodí Cabernet Sauvignon. Navíc mají
jednotlivé lahve „neviditelnou“ nálepku bio.

Rozdíl mezi běžně zpracovaným vínem a BIO vínem na pohled a zřejmě ani na první doušek nepoznáte. Ale o to je podstatnější
„to“ neviditelné. Pěstování révy v souladu s přírodou, bez použití umělých hnojiv, barviv, pesticidů, prostě jakékoli chemie.

Vinice se přihnojují jen kravským či koňským hnojem. Není divu, že jejich řádky vypadají jako zahrádky, divoce tam rostou i trávy a květiny, na které létají motýli a včely, prostě „příroda hraje“. BIO víno, kde vinař minimálně zasahuje do přirozeného procesu kvašení a zrání je však i zdravější. Má totiž podstatně nižší obsah siřičitanů. 

 

Chuť, barva i vůně BIO vína se přirozeně a harmonicky snoubí a jdou ruku v ruce s ekologickým přístupem zpracování a dnes tolik skloňovaným slovem „udržitelnost“.

Kromě sklenky (či lahve) vína si však můžete dát v nové pražské prodejně i něco na zub - dobroty.
Rodinná firma CIBULKA založená v roce 2005 obhospodařuje 32 hektarů vlastních vinohradů. Během posledních dvou desetiletí se vyšplhala na jednoho z největších výrobců bio vín u nás. Spolupracuje totiž i s dalšími bio vinařstvími, od kterých vykupuje hrozny. Ty zpracovává pod dohledem hlavy rodiny Petra Cibulky tzv. burgundskou metodou. Na dokvašení používá také barikové sudy, které dají vínům „plnější“ chuť, o to „přímější“ chuťový profil pak mají jejich čistě odrůdová vína dozrávající v nerezových tancích. Petru Cibulkovi zdatně pomáhá jeho žena Michaela a ve stopách obou už jde syn Jan a dcera Valerie.

 

Vinařství sídlí v Mikulově, ale vlastní i letohrádek Portz Insel, 400 let starou usedlost na tzv. Tichém ostrově. Tu z naprosté ruiny Cibulkovi „vyšlechtili“ v nádherné místo nejen na návštěvu a degustaci, ale též tajuplnou procházku ditrichštejnským podzemím. Právě v tamních sklepích odpočívají minimálně šest měsíců lahve šumivého vína z odrůdy Chardonnay či Pinot Noir.

 

 

www.vinocibulka.cz

 

 

 

 

 Vinotéka a obchod CIBULKA

Laubova 1689/4, Praha 3 – Vinohrady

Otevírací doba:
Pondělí až středa: 10.00 – 20.00
Čtvrtek až sobota: 10.00 – 22.00
Neděle: 11.00 – 20.00 

Friuli Venezia Giulia - kam se již c&k monarchie chodila koupat

Jaká zvláštní země! Na první pohled nic italského jenom bílé skály a nekonečné mosty nad širokými koryty řek, které vlastně až na malý potůček nemají žádný tok - jsou úplně vyschlé. Region FRIULI-VENEZIA GIULIA je oblíbeným turistickým cílem. Na severu sousedí s Rakouskem, na východě se Slovinskem se kterým také sdílel pohnutou historii. V severní části se táhnou Karnské Alpy a na východě rušný jadranský přístav Terst.

Oblast je převážně hornatá, krajina působí na první pohled uzavřeně a jazyk friaul, kterým zde mluví, taky. Jsou tu hraniční města manifestující se svou architekturou a mentalitou: Gorizia se impozantním castello, dlouhou dobu politicky rozdělená, nebo vinařské Cormóns, kde sklípku sice říkají "enoteca" ale kde jinak vše působí jako v Rakousku. Občané města jsou hrdí na cisaře Maximiliána I jehož socha zdobí centrum a k věhlasnému bílému víno Collio nejí pastu nýbrž, ano, guláš!

Objevy v laguně

Jako skutečný ostrovní ráj působí zdejší laguny. Ve stínu všemocné benátské laguny leží Laguna Grado, oblíbené letovisko a ještě podstatně víc: Grado je místo s tisíciletou historií a živým okolím. Ostrov, ležící 5 km od pevniny spojují hráze se silnicí. V přístavu, který sahá až do starého města čekají loďky. Zvou k plavbě po laguně a k tzv. casoni. Nepřemýšlejte dlouho o co se to vlastně jedná a vyberte si volnou loď. Laguna, která leží před hornatou pevninou ve Friuli má kolem 120 km2. Ostrovů a písečných mělčin jsou zde tucty. Na některých objevíte jednouché hnědé chatrče z rákosí, dřeva a hlíny, které v harmonickou mezihru modrých tónů z vody a nebe ruší. Jsou to obydlí rybářů, ještě před několika desítky let trvale obydleni. Dnes slouží jako “rybářská chalupa” kde si o víkendu obyvatelé užívají klidu laguny. Některé z nich lze navštívit a při troše štěstí vychutnat brodetto, kořeněnou rybí polévku s polentou. Laguna je bohatá na ryby a je to všude vidět: úhoři, sumci, platýzi, langusty a různé mušličky nechávají sbíhat sliny na mlsných jazýčcích v jednoduchých hospůdkách na ostrovech.

Dříve bývalo Grado, jinak též nazývané „Sluneční ostrov“, velmi důležitým obchodním přístavem a o lodě se dělilo s dalším friulským městem Aquileia. Grado má sympatické historické centrum s úzkými uličkami a malebnými zákoutími. Za zdmi starého města jsou antické poklady: dva časně románské kostely, dnes bazilika Santa Eufemia a bazilika Santa Maria delle Grazie, ve kterých se nachází mozaiky a fresky ze 6. století. I další svědectví dějin jsou rozloženy mezi kanály v historickém centru na laguně a jsou hned v sousedství příjemných tratorií. A kolem nich vzniklo moderní letovisko, které si navíc zpevnilo jméno termálními koupelemi. Se svým 20 km pláží patřilo v 19. stol. k monarchii a bylo jejím nejmilejším letoviskem. Ačkoliv se mezitím hodně změnilo, charakter a flair Grada jako rybářské městečko mu zůstal.

Duchovní centrum bylo ale na pevnině v sousední Aquileia městě, které již od 2. století před Kristem fungovalo nejenom jako obchodní křižovatka na úpatí Alp ale bylo nejsevernější baštou Římanů proti nájezdům Barbarů. Během své dlouhé historie se z něj stalo obchodní centrum. Nejimpozantnější historickou památkou Aquileie je zajisté její bazilika Santa Maria Assunta (památka UNESCO). Stojí na místě první křesťanské stavby ze 4. století. Z původního chrámu zbyly na podlaze barevné mozaiky které byly objeveny teprve na začátku 20. století. Se svými 750 m2 se jedná o největší časně křesťanskou mozaiku západního světa. Aquileia je ale archeologickým nalezištěm par excellence Můžete zde obdivovat majestátní kolonádu antického římského Fóra, tržiště, nebo zbytky římského říčního přístavu. Jenom 15 minut od centra je moře. Ačkoliv město není navštěvováno kvůli dovoleným u moře, chodí sem návštěvníci po koupání - třeba na večerní varhaní koncert do baziliky.

Středomořská iluze Terst

Jedna z nejpůsobivějších evropských panoramatických silnic nabízí nádherné výhledy na zátoku, ve které se zvedá od šedomodré nebe a modrozelené moře od zelených pinií kterými jsou porostlé šedobílé vápencové skály. Obměňují je vinice a cypřeše a pak, přímo u moře na skále nad zálivem stojí již Castello di Miramar, poznávací značka Terstu. Bílý, novogotický zámek, který obklopují rozsáhlé zahrady nechal postavit v letech 1856-60 arcivévoda Maxmilián Habsburský jako jedno ze svých letních sídel.

Terst je hraniční město: kulturně, architektonicky i etnicky. 650 let patřilo Habsburkům a v roce 1719 se stalo nejvýznamnějším (a jediným) mořským přístavem monarchie. Na Terstu je vidět jeho monumentalitu a mondénnost a vzpomínky na C+K jsou na každém rohu živé. Historické paláce, banky a pojištovny zdobí mnohá náměstí. Např. Via Garducci, první bulvár a nejdůležitější osa města z 19. stol. je zastavěna starými palazzi a hrdými neoklasickými budovami včetně antického římského teatro. V době, kdy krása Benátek odumírala se Terst stal boomujícím městem: vzkvétající, multikulturní a bohaté.

Terst je městem kávy a kaváren. Po Barceloně je druhým největším kávovým přístavem v Evropě a znalci tvrdí že zde také umí dělat nejlepší kávu v Itálii. Kavárny, ta nejstarší z nich, „Caffè Tommaseo“, je ročník 1830, nesou ale jasně charakter vídenský. Ke kavárnám patří také literatura - nebo opačně. A Terst je městem literátů. Velkých: Italo Svevo, Umberto Saba, James Joyce nebo Rainer Maria Rilke žili a působili zde, Ale také Jules Verne a Sigmund Freud se nechali Terstem inspirovat.

Takovou literární procházku po Terstu lze začít třeba na náměstí Piazza Libertà. Nedaleko je svěží park s památníkem císařovny Sissi. Cestou k moři můžete obdivovat Porto Vecchio, starý přístav. Na malém mostě přes Canal Grande kouká na čluny lehce se houpající ve vodě kanálu spisovatel James Joyce. Navštěvoval tak rád toto město, kde žil jeho přítel a spisovatel Italo Svevo, že dokonce zapomněl včas vycestovat a stal se zde při vypuknutí I. světové války jedním z prvních válečních zajatců. Strávil v Terstu celou válku. Jiný poet, pražský Rainer Maria Rilke byl hostem na nedalekém zámku Duino a s ním i další osobnosti mezinárodního jména. Zámek na bílé vápencové skále (říká se mu také La Dama Bianca - Bíla Dáma) s až neuvěřitelným výhledem na záliv patří dodnes rodině Thurn und Taxis. Koncem 19. stol otevřely Teresa von Thurn und Taxis a její dcera Maria své salony věhlasným jménům mezinárodní literatury a umění: Johann Strauss, Franz Liszt, Marc Twain, Johann Strauss, Victor Hugo ale i Franc Joseph a Sisi a arcivévoda Franc Ferdinand a další sem jezdili. V celé Itálii neexistuje snad jediné místo, které je tak prosáklé intelektuální a uměleckou atmosférou pozdního 19. a přelomu k 20. století jako právě Duino. Rilke, velký přítel Marie Thurn und Taxis zde v roce 1912 napsal velkou část svých 10 elegií. Jeho 17 letá korespondence s Marií, taky talentovanou spisovatelkou byla přeložena do více jazyků. Fantastické výhledy na moře a záliv se nabízí ze stezky básníka, tzv. Sentiero Rilke.

První co návštěvníkovi města Udine padne do oka, ještě než se nadchne historickou architekturou Piazza Libertá tohoto „nejvíc benátského náměstí na italské pevnině, jsou kola. Město je plné kol, parkovacích a zapůjčovacích automatů na kola a samozřejmě cyklistů využívajících kola k cestě do zaměstnání nebo za nákupy. Udine je velmi živé město. Přesto její krása působí klidně a kultivovaně. Nejpozoruhodnějším v Udine je náměstí Piazza Libertà. Na něm se nachází Loggia del Lionello, stavba z roku 1448 v benátském gotickém slohu s krásnou mramorovou podlahou, s typickými růžovo-bílými kameny, se sloupořadím a arkády. Další, poněkud skromnější, Loggiato di San Giovanni v sousedství má věž s orlojem. Jako v Benátkách zde bíjí dva mouřeníny každou čtvrthodinku zvon. Benátky připomíná také lev nad branou do udinského hradu, který od 16. stol. nabízí nádherný výhled na město. Udine patřilo od 14. stol k Benátkám. Dnes je hrad sídlem Muzea a galerie historie a umění. Umělecké poklady jsou k vidění také v Duomo, impozantní budově původně z 1335 a přilehlém muzeu. Zdi Dómu zdobí obrazy významných malířů, jedním z nejznámějších je G. B. Tiepolo.

Na náměstích San Giacomo a Erbe, nebo Matteotti pulzuje život. Že Udine leží na půl cesty mezi pobřežím a horami snad nejlíp demonstruje místní trh. Čerstvé ryby, mušle, plody moře a hor rozesliní vaše papily a neodolně svádí k nákupům a k vychutnání umění místní gastronomie.

Není divu, že místní Chefs patří k ranním návštěvníkům trhu.

Gastronomické speciality

Skutečnost, že se v tomto regionu překrývá více kultur, v dnešní době tedy italská a slovinská, se projevuje i gastronomickou rozmanitostí. Pokud se tu vydáte na průzkum místních chutí, setkáte se možná i s jídly, která mohou připomínat naši kuchyni. Například tradiční iota, polévka z brambor a kyselého zelí nebo la porcina, což je prakticky ovar s křenem a hořčicí. Byť se nám zdá, že k těmto jídlům by se nejvíce hodilo pivo, je Friuli – Venezia Giulia známá svým excelentním vínem. „Skleničku Chardonnay?, nebo Tocai?, či radši Verduzzo?, Schiopettino?, Pignolo? Nebo co takhle zkusit Refosco dal pedunculo rosso?“ – Výběr je velký.

Z celkem 8 oblastí DOC jso nejznámější friulské svahy, Collio a Carso. Na svazích Collio zrají nejlepší odrůdy bílých vín Apeninského poloostrova jako například Pinot nebo Sauvignon. Na salonech patří každoročně k nejlepším italským vínům. V Carso jsou to Terrano, Vitovska ale i červená vína: Schiopettino, Pignolo a Tazzelenghe. V údolí Gorizie zase friulské Tokaj a Ribolla Gialla.

Ale také Ramandolo a Picolit, dvě dezertní vína, která se vychutnávají s lahůdkami jako s pověstním sýrem formadi frant nebo husími játry patří k chloubám regionu.

Masovou pýchou regionálních výrobků je věhlasná šunka ze San Daniele nebo další - Sauris či Cormóns. Pobřeží jaderského moře nabízí obrovský výběr čerstvých ryb a šťavnatých korýšů. Nejenom Udine, celé pobřeží je doslova poseté bezčetnými restauracemi všech cenových kategorií. Nabízí především velmi čerstvé produkty všech druhů. Že k nim chutnají místní bílá nemusíme obzvlášť zdůrazňovat. Stezka hradů a šunky je turistická cesta do Morenských hor, kde se psala historie regionu. Jejím zlatým hřebem je San Daniele. Jiná stezka - vína a chutí vede od východních friulských svahů až po Aquilejská pole a přes Collio, Carso a Isontino dále k nížinám a lagunové oblasti.

Sdružení Friuli Venezia Giulia Via dei Sapori sdružuje dvacítku nejlepších restaurací regionu které se vyznačují kvalitou, láskou k tradici a kulinářské profesi. V Udině to je Vitelo d'Oro kde šefkuchař Max kouzlí rizota, polenty, parmy a jiné tradiční pochoutky.

Každý rok, většinou během září probíhá v Udine gastronomická výstava Friuli DOC, kde zase lze ochutnat místní vína, sýry a vůbec všechno z místní výroby.

V regionu je také pět vesnic, které jsou na seznamu "Nejkrásnějších vesniček Itálie": Clauiano, Cordovana, Fagana, Grandisca d' Isonzo a Poffabro shrnují tradici a půvab italského venkova a jsou živým příkladem lidové architektury.

Marian S Sucha / foto: archiv autora

Vzdálenost z Prahy: 740 km.

info:

www.turismofvg.it