PROCIDA - POŠŤÁKŮV PESTROBAREVNÝ OSTROV
Barevné domky zářící všemi barvami, vůně středomořské fauny, temně modré a průzračně jasné moře s okouzlujícími zátokami, k tomu historické skvosty, vřelí lidé, klid a pohoda, to je ostrov Procida v zálivu naproti Neapoli.
Původně jsme chtěli na Ischii. Naše paní domácí nám to však vymluvila: "Jeďte na Procidu, uvidíte něco výjimečně hezkého a bez turistického shonu. Ještě než naše "tragetto" přirazí k molu v marina Grande, vítá nás v kopci nepřehlédnutelný palác palazzo Montefusco, budova z 12. století, s mohutným cimbuřím nad celou budovou. Královské letní sídlo, které bylo později přestavěno na klášter. Ostrov s rozlohou pouhých 4,1 km² a přibližně 10 000 obyvatel leží mezi pevninským mysem Capo Miseno a ostrovem Ischia. Jako celý Neapolský záliv vznikl vulkanickou činností. Ostrov byl od 8. stol. př. n. l. kolonizován řeckými osadníky. V době starověkého Říma se Procida stala resortem římských patricijů. Po dobytí jižní Itálie přechází Procida pod vládu Normanů. Ve 13. století Procidu spravoval Giovanni da Procida, po něm rody Cossa a d'Avalos a následně Bourboni. Vzhledem ke své strategické poloze byla Procida ve středověku neustále cílem útoků saracénských a osmanských pirátů, kteří odvedli mnoho ostrovanů do otroctví a v r. 1534 ostrov zpustošili. Pod neapolské království se ostrov dostal roku 1644 a jeho historie se tak vyvíjela podle politického vývoje Neapole. Místní si na ostrově nadále žili svým vesnickým životem, každodenním obhospodařováním políček i plavbami rybářů na moře, daleko od svých rodin. Ženy paličkovali nebo barvili pestře své domy - aby je vracející se rybáři už z dálky rozpoznali.
Na západním výběžku ostrova vede lávka k ostrůvku Vivara, zbytkům někdejšího kráteru, chráněné přírodní rezervaci o rozloze 34 ha. Vivara je od roku 2002 národní přírodní rezervací s 800 floristickými biotopy a stovkami tažných nebo sídlících ptáků. Kolem starých domů se po via Vittorio Emanuele II. vydáme do kopce, kde je náš cíl: historické centrum na vrcholu ostrova.
Na náměstí piazza dei Martiri připomíná pamětní stéla, že zde bylo v r. 1799 pověšeno 12 rebelů, přívrženců Neapolské republiky. Povstání bylo krvavě potlačeno Bourbony a anglickými vojáky admirála Nelsona. V blízkosti náměstí se nachází pozoruhodný "Casale Vascello", ze 16.století. Je jedním z nejlépe zachovaných opevněných venkovských sídel na ostrově. Terra Murata, na strmém skalním útěsu 90 m nad mořem, je středověká vesnice, která je dominantou a historickým centrem Procidy. Obezděné území bylo útočištěm ostrovanů před piráty. Za zdivem se nachází renesanční hrad sídlo rodiny d'Avalos, která vládla ostrovu až do r. 1729.
Hrad byl postaven v roce 1563 aragonským kardinálem Innicem D'Avalos (opatem ze San Michele Arcangelo) a v roce 1744 se stal královským palácem (Palazzo Reale). Král přijížděl na Procidu lovit srnce a bažanty. Bourboni sem přeložili také aktivity své flotily a založili námořní základnu, později, v 18.stol. také školu navigace - nejstarší v Evropě. Byla v budově z r. 1786 nedaleko přístavu marina Grande, kde se dnes nachází námořní muzeum. Námořní aktivity obyvatel patří i k typickým povoláním: po generace se z Procidy rekrutují námořníci a důstojníci italského námořnictví. V r. 1815 byl zámek přestavěn nejdřív ve vojenskou školu a následovně v 1830 ve vězení Neapolského království, až do r. 1988 sloužil jako vězení pro těžké zločince. V sousedství je bývalé benediktinské opatství abbazia San Michele Arcangelo původně z 10.stol. a pojmenovaného podle patrona ostrova. Tyčí se hrdě na hraně skály a vzhlíží z nejvyššího bodu ostrova přes záliv. Za invazí opatství utrpělo hodně škod, požárů a rabování. Dnešní klášter je novou stavbou ze 16.stol. Církevní stavba, postavená s bazilikou, je rozdělena do dvou úrovní: horní úroveň je věnována kostelu, který zapadá mezi okolní středověké domy. Spodní úroveň zahrnuje klášterní komplex, který se rozkládá na třech patrech. Kostel je pinakotékou s četnými uměleckými díly z období mezi 16. a 19. stoletím. Obdivuhodný je vzácný kazetový strop z pozlaceného dřeva, vytvořený v 17. století, v jehož středu je obraz „Sv. Michael porážející rebelské anděly“ od římského malíře Luigiho Garzi z roku 1699. Archandělovi jsou věnovány také další obrazy jakož i velká stříbrná socha v jedné z kaplí. V suterénu opatství se nachází muzejní komplex s betlémem neapolské školy z 18. století a knihovna. Pozornost si zaslouží malba neapolského malíře Nicola Russa (1647-1702) z roku 1690 v apsidě chrámu. Představuje archanděla Michaela sestupujícího z nebe s ohnivým mečem v ruce, kterého následuje hejno andělů, rozpoutávajících bouři blesků a šípů aby přiměli obléhající Saracény k útěku. Pod nimi je vidět Procidu v obležení loděmi saracénského korzára Khayr al-Din Barbarossy v květnu 1535. Zjevení a zázrak archanděla patří k nejstarším legendám ostrova. Nicméně, skutečnost nebyla zdaleka tak zázračná: vesnice byla Saracény dobyta a zapálena, klášter zničen.
![Procida](/images/Procida_.png)
Jiná budova - Casa di Graziella (městské etnografické muzeum) v někdejším rezidenčním paláci Giovanniho da Procida hned vedle opatství připomíná svým jménem dílo francouzského básníka Alphonse de Lamartine (19. stol.) který zde na ostrově během své italské cesty 1811-12 zažil romantické dobrodružství s místní dívčinou, které několik desetiletí později popsal ve svém románu Graziella. Nicméně, nejde tolik o tuto "Malou půvabnou", která je zde navíc zastoupena pouze jedním portrétem. Muzeum je především bohaté na sbírky, které ilustrují život a tradice ostrovanů v 19. a 20. stol. Ale Graziella to není jenom literatura. Každé léto se na ostrově volí mladá žena, "Graziella", která nosí obvyklé kroj ostrova a především náušnice a náhrdelníky v typické háčkované bižuterií s (polo)drahokamy v smaragdových barvách. Jako výbava pro nevěsty jsou tradičním místním uměleckým předmětem a oblíbeným suvenýrem.
![Procida 71](/images/Procida_71.png)
Z panoramatické terasy muzea pojmenované po další významné literární osobnosti Procidy, Elsa Morante, lze obdivovat místa, která tak inspirovala spisovatelku k napsaní 1957 oceněného románu L'isola di Arturo (Arturův ostrov). Nejkrásnější je pohled dolů na marinu Corricella, obrázkový rybářský přístav v srpovité zátoce mezi Terra Murata a mysem punta Pizzaco - podmanivé místo a přírodní kulisa pro filmy a reklamní klipy. Domky do sebe zapadající v jedinečné architektuře se schůdky, balkónky, lodžiemi a oblouky se tisknou do strmého svahu. Zvláštností je jejich barevnost: pastelové a zemité tóny, žlutá, růžová, světle modrá, zelená nebo bílá - svátek pro malíře, fotografy nebo jenom ty, kteří si chtěli toto ambiente vychutnat. Corricella je dosažitelná pouze pěšky a pouze po schodech nebo přes strmé uličky. Spleť schodišť se společnými vnitřními balkónky vede úzkými a stísněnými průchody, podloubími a schůdky. Tyto stezky a schody nás vedou z centra dolů k marině, kde jsme najednou mezi terasami barů a kavárniček, u vody se houpají bárky a rybáři opravují své sítě, pár koček dřímá v poledním slunci. Jeden z barů nese jméno Graziella u druhého, La Locanda del Postino, typické hospodě, kde se setkávají rybáři poté co vyložili své úlovky, stojí zapomenuté kolo slavného filmového Pošťáka. To je Coricella se svým typickým ambiente. Ke konci padesátých let minulého století byla Procida, malým rybářským ostrůvkem. Do této atmosféry položili Michael Radford a Massimo Troisi v r. 1994 děj filmu "Il Postino" (Pošťák) - o životě rybáře Maria, který se náhle změní, když se dočasně stane pošťákem. Jedinou Mariovou adresou je Pablo Neruda, slavný chilský básník (1904 - 1973), který zde v ústraní tráví chvíle vyhnanství ve společnosti svých veršů a krásné Matildy Urrutiové, a který sem dostává hory korespondence z celého světa.
![Procida 3](/images/Procida_3.png)
Mezi pošťákem Mariem a básníkem se zrodí přátelství, které je spojí na celý život. Film slavil celosvětový úspěch nicméně Troisimu se filmování stalo osudným - zemřel pár hodin po skončení natáčení. Procida a marina Corricella obzvláště, jsou svou originalitou a svými výraznými domy jedinečnou filmovou kulisou a "Pošťák" je pro ostrov přímo ikonický. Různá místa na ostrově jsou i dnes označena jako lokace, kde byl film natáčen. Nicméně nebyl to pouze Il Postino, který přispěl k tomu, že se Procida stal ostrovem kinematografie. Kolem 50 filmů již bylo natočeno v ulicích, citrónových hájích, zátokách a vesnicích ostrova. V roce 2013 zde Fabrizio Borgogna zahájil Procida Film Festival, mezinárodní soutěž pro mladé filmové režiséry, spisovatele a scenáristy. Na severu ostrova mezi mysem punta Poppeto s majákem z r 1849 jsou hezké procházky pomerančovníkovými a citrusovými háji, které omamují návštěvníka svou až pronikavou vůní. Přes vinice a ovocné sady vede cesta k vrcholu hory odkud se nabízí panorama na zátoku Pozzo Vecchio. Ischia je odtud jen co by kamenem dohodil. „Zelený ostrov“, jak se mu láskyplně říká, také není skoupý na krásná místa. K Ischii viz ZS č.XXX Na terase u mola si dáváme cappuccino a vychutnáváme typický ostrovní dezert lingua di Procida: lehké listové těsto plněné citronovým krémem. Velké procidské citróny jsou pro ostrov charakteristické a jsou stejně, jako ty na Amalfitaně zpracovávané hlavně na likér limoncello.
![Procida 2](/images/Procida_2.png)
---- © MARIAN S SUCHA 2023
|
VŮNĚ A SVŮDNOSTI CAPRI
![IMG 5576](/images/IMG_5576.jpg)
Capri, slůvko které budí po staletí lidské touhy. Vápencová hora s grandiózní zelení, čnící z vod Středozemního moře, symbol romantické italské dovolené opěvované v šlágrech. Na první pohled ostrov působí přehledně, nicméně na místě odhalí svoji komplexitu a přírodní mnohotvárnost. Až na málo výjimek se pobřeží prezentuje jako extrémně rozeklané, početné zátoky a mořské jeskyně posílí tento dojem. Ostrov o rozloze 10,4 km2 s 14000 obyvatel leží jen pět kilometrů od italské pevniny. Tvoří jej dvě částí: Capri-město a Anacapri s kopcem Monte Solaro. Oblíbenost ostrova začala někdy na přelomu 20. století, kdy začal přitahovat jako magnet všechny ty, které zlákala utopie a ideály svobody, morální i politické revolucionáře, umělce a excentriky; Rusy, kteří se v emigraci připravovali na revoluci: Maxim Gorkij zde strávil sedm let, v r. 1908 sem přijel i Lenin... Zasněné domky v stále zelené vegetaci s vůní citronů, nádherně kvetoucími zahradami a s jedinečným kouzlem zapadajícího slunce, vily prominentních přistěhovalců s okázalými výhledy. Tak vypadá setting pro Gesamtkunstwerk hledající soběrovného. V rušné Marina Grande si přijíždějící příliš nevšímají romantiky přístavu. Je to spíše jarmark se stánky, které nabízí ty nejrůznější exkurze podél pobřeží. Všichni se hrnou do fronty na lanovku Funicolare, která je vysadí vysoko v Capri, kousek od Piazzetty. Na malém filmovém náměstíčku s kostelem San Constanzo, hodinovou věží, trafikou, radnicí a muzeem k historii ostrova, je to nejdůležitější: mondénní centrum ostrovního života. Projde jím každý, kdo Capri navštíví. Piazetta (piazza Umberto I.) je obývákem Capri. Zde mají i obyčejní smrtelníci příležitost potkat některou z mezinárodních celebrit a fotogenicky posrkávat nesmírně drahou kávu nebo koktejl u jednoho z barů nebo stolků na terase a pak se vydat do uliček Camarelle a le Botheghe a žasnout nad cenami v špičkových buticích. Capri má pověst přepychové nákupní míle s exkluzivními značkovými obchody a uměleckými ateliery s designovým zbožím - oblečení a šperky, umělecké předměty a keramika ve znamení originality a luxusu "Capri-Style". Piazzetta vždy byla centrem života na ostrově. Od padesátých let minulého století je pojmem "dolce vita" - sladkého luxusního života. Nicméně, skutečný život celebrit začíná po západu slunce, kdy většina denních výletníků už směruje zpět lodí k pevnině... Kdo chce poznat skutečné krásky ostrova, měl by se vydat po stezkách pod středomořskými piniemi směrem k zahradám Giardini di Augusto a pokochat se pohledem na proslulé skalní útvary a další ostrovní highlights.
![IMG 5575](/images/IMG_5575.jpg)
Na ostrově je bezpočet dech beroucích belvederů. Jeden však obzvláště vyniká: Hora Monte Solaro na Anacapri, se svými 589 metry nejvyšší bod na Capri. Tato Sluneční hora na západě ostrova rozhodně stojí za návštěvu! Sportovní turisté ji vystoupají pěšky, z piazza Vittoria v Anacapri se dá dosáhnout pohodlněji lanovkou seggiovia. Její sedačky se kolébají nad vinicemi, žlutou kručinkou a citrusovníky. Již z cesty se skýtají nádherné výhledy. Pohled z vrcholu nabízí ohromující panoramata na Faraglioni a Capri-město, v dálce je vidět Ischii a Amalfiatu. Z kopce dolů vedou okouzlujícím okolím nádherné stezky. Jedna z nich, asi 14 km dlouhá, vede podél jihozápadního pobřeží k zálivu Fortino di Orrico, kde se podle ságy vylodili první řečtí osídlenci a dál stezkou pevností (Il sentiero dei fortini) s ruinami římské vily Damecuta. Po 5 hodinách končí cestou po nezapomenutelných malých zátokách u schodů k ostrovnímu zázraku - modré jeskyni.
Villa Jovis Prvním prominentem na Capri byl římský císař Tiberius (v letech 26 až 37 n.l.). Ještě před tímto notoricky známým císařem objevil v r. 29 před n.l. ostrov pro římskou aristokracii Augustus, který se zde na Aprágopolis - místě zahálky jak ostrov nazýval, stal pravidelným návštěvníkem. Jeho nástupce Tiberius se rozhodl trávit zde svůj život. Vila Jovis, impozantní palácová ruina Tiberiovy vládní centrály na Monte Tiberio, je první z 12 římských vil na ostrově. Císař se přestěhoval z Říma na ostrov, protože byl znechucen římským politickým životem a jeho intrikami a hledal také únik pro své sklony... Své vládní povinnosti řídil z Capri. Lodí se do Říma dostal za 3 dny, jinak komunikoval přes ohňové signály. Vládní komplex o sedmi podlažích měl asi 300 pokojů rozložených na ploše 7000 m², členitý park s 13000 m2, měl terasy a nymfea. Vila byla bohatě zdobena mramorovými a mozaikovými podlahami. Fascinující je nejenom příkrý skalnatý výběžek nad mořem, kde část vily stála, ale také tzv. Belvedere del Salto di Tiberio 297 m nad hladinou moře odkud měl údajně císař vrhat své nepřátele a zneuctěné milence do moře. Z komplexu se nezachovalo víc než základné zdivo. Některé palácové dekorace byly později použity v místních kostelech. Tiberiovy následovníci přeložili sídlo moci zpět do Říma a Capri upadlo do tisíciletého spánku, až jej opět neapolský král Joachim Murat 1808 vojensky vyvzdoroval proti Angličanům.
Pak od 19.stol začíná tzv. Grand Tour romantiků spisovatelů, malířů, šlechticů intelektuálů a průmyslníků, kteří si zde často zakládají svůj dovolenkový nebo trvalý domicil. Vily těchto "světoobčanů" (jejich listina je jakési nadčasové Who-is who) na těch nejhezčích místech patří dnes k nejdůležitějším atrakcím ostrova.
![IMG 5589](/images/IMG_5589.jpg)
Vznikají zde kolonie cizinců-umělců a zastánců alternativních komunit, kteří zde mají nejen svůj (evangelický) kostel, ale pod Capri-městem dokonce i hřbitov pro cizince (Cimitero Acattolico). Od šedesátých let minulého století se Capri stalo místem setkání mezinárodního jetset, a je dodnes magnetem pro filmové a módní celebrity, podnikatele, bankéře, politiky a majetné střední třídy. I cenově si ostrov zachovává pověst, že je především pro krásné, mocné a bohaté anebo přinejmenším pro masový turismus vyšší cenové skupiny. Nicméně, již přes stovku let je oblíbeným místem umělců, spisovatelů a intelektuálů, kteří na tomto malém ostrově hledají klid a tvůrčí inspirace. Z Piazzetty vedou hvězdicovitě cesty k ostrovním highlights. Nejromantičtější z nich je via Tragara, lemována zahradami, v nichž jsou nádherné vily nebo hotely, je plná barev a voní divokými bylinami. Arco Naturale Cestou k zátoce Matermania se nám otevírají výhledy na skály a moře, jeden fotomotiv je krásnější než druhý. Před pobřežím se srázy, piniemi a akávami, bujícími až k vodě vystupuje z moř Arco Naturale, obrovský skalní oblouk. Nedaleko oblouku se na pobřeží nachází Grotta di Matermania/ Matromania, krasová jeskyně, která byla v antice místo dávných kultovních obřadů pro Mitra, božství slunce. Její prostoru denně barví nachový odstín prvních paprsků vycházejícího slunce. Legendy říkají, že se zde konal kult Kybelé (bohyně země) s lidskými oběťmi. S císařem Augustem tyto obřady skončily. Jeskyni nechal vyzdobit mozaikami a mušlemi a používal ji jako zásobárnu vody. Od jeskyně pokračuje cesta podél pobřeží k další, snad nejpůsobivější stavbě na ostrově: je jí vila Malaparte, která korunuje výběžek Capo Masullo.
Pompézní červená stavba z let 1938-40 má velké centrální schodiště a 4 obrovská okna s fascinujícími výhledy na moře, Faraglioni a amalfiské pobřeží. Navrhl ji architekt Adalberto Libera a je považována za jedno z nejlepších děl dobové moderní architektury. Vila patřila spisovateli Curzio Malaparte (1889-1957, syn saského textilního fabrikanta, vlastním jménem Kurt Erich Suckert). Curzio putoval mezi ideologiemi zprava do leva, aby konečně našel své přesvědčení v katolické víře. Ve svém testamentu věnoval vilu čínskému lidu a Mao Ce Tungovi. Nicméně Sukertovy dědici zpochybnili jeho poslední vůli. V sousedství Malaparte si nechal také Giorgio Armani postavit svoji luxusní rezidenci. Symboly ostrova Dalším cílem je belvedere na mysu punta Tragara s nezapomenutelným výhledem na skály Faraglioni, tři stometrové skalní ostrohy, které se tyčí z moře. Říkalo se jim Sirenum Scopuli - Skály Sirén. Tento impozantní skalní útvar je pravděpodobně nejznámější přírodní památkou na ostrově a velmi oblíbený fotografický motiv. Nejvyšší se 109 metry a nejblíž k pobřeží je Faraglione di terra, přírodní branou prostředního Faraglione di Mezzo proplouvají loďky, zatímco třetí, Faraglione di Fuori neboli Scopolo je jedinečným biotopem druhu Podarcis sicula coerulea, (Lucertola azzurra) velmi vzácné modré ještěrky, jediný místem na planetě, kde se tato ještěrka vyskytuje. Via Krupp Německý ocelářský magnát Friedrich Alfred Krupp, kterému bylo Capri doporučeno na jeho astma, pověřil v r. 1900 švýcarského inženýra Emilia Mayera, aby navrhl a vybudoval ve skalách Monte Castiglione cestu, která by spojila zátoku marina Piccola, kde kotvila jeho loď pro výzkum mořské biologie s Grand Hotelem Quisisana, kde bydlel a kde plánoval postavit své sídlo. Aby překonal zhruba stometrové převýšení, vysekal Mayer do skály sérii vlásenkových zatáček, které se téměř překrývají. Cesta 1,3 km dlouhá s krásnými výhledy moře, je považována za jednu z nejkrásnějších hadovek na světě. Vede k obdivuhodným Augustovým zahradám (Giardini di Augusto, původně Kruppovy zahrady), které tvoří řada panoramatických teras s květinami a nádherným belvedere s výhledem k průzračným vodám zálivu Marina Piccola a na Faraglioni.
![IMG 5582](/images/IMG_5582.jpg)
Jedná se o skutečný architektonický skvost, dokonale začleněný do prostředí. Nicméně měla tato cesta, jejíž stavba trvala necelé 2 roky, vést tajně také ke Grotta di Fra Felice, původně poustevnické jeskyni, kde se měly odehrávat sexuální orgie s místní mládeží. Když skandál vyšel najevo, byl Krupp v roce 1902 požádán, aby Capri opustil. Pozoruhodností v zahradách je pomník V. I Lenina, jeden z mála svého druhu v Itálii, Nachází se v zahradách před domem villa Pierina ruského spisovatele Maxima Gorkého, který zde Lenina v roce 1908 hostil. Hned vedle Augustových zahrad je vchod do kartouzy Certosa di San Giacomo. Původně kartouzský klášter ze 14. století je nejstarší historickou budovou na ostrově a byl několikrát přestavován.
Část kláštera kolem chiostro Grande a dalšími místnostmi, obklopujícími menší chiostro Piccolo s jemnou křížovou klenbou na římských mramorových sloupech, je funkční. V refektoriu sídlí od r. 1975 muzeum známého malíře, umělce (a proroka) Karla Wilhelma Diefenbacha (1851- 1913), který žil na Capri 13 let a kde taky zemřel. Tento apoštol reforem, které zahrnovaly život v harmonii s přírodou, odklon od jakéhokoli náboženství, pacifismus, nudismus, vegetariánství a odmítnutí monogamie bývá považován za předchůdce hippies. Mimochodem, v jeho komuně v Monte Veritá (Ascona) žil několik měsíců také český malíř František Kupka. Diefenbachovy velkoformátové obrazy jsou plné symbolů, mystiky, křesťanské a "novopohanské" religiozity. Kráska v zálivu je plná historek o exaltovaných snobech, uznaných i méně uznaných umělcích, literátech a filosofech, kteří si zde, stranou od civilizačního shonu chtěli vytvořili svůj osobní ráj. Ilustruje to příběh švédsko-francouzského aristokrata-poeta, dandyho a výstředníka Jacquese d'Adelswarda Fersena (1880-1923) a jeho Villa Lysis. Fersen začal ke konci 19. století navštěvovat Capri a poté co byl v Paříži odsouzen za přestupky proti veřejné morálce a pedofilii rozhodl se začít na Capri nový život. Jako dědic obrovského jmění si v sousedství vily Jovis nechal postavit superluxusní vilu "věnovanou mládí lásky". Nad schody u vstupu do vily je latinský nápis "Amori et dolori sacrum" (Svatyně lásky a bolesti). Jméno villa Lysis dostala až později jako hold athénskému chlapci Lysis, příteli filosofa Sokrata a je odkazem na sokratovský dialog pojednávající o přátelství a homosexuální lásce. V nádherné poloze s okázalou zahradou a s výhledy na přístav a Neapolský záliv má vila 3 patra a k její stavbě bylo použito nejdražších materiálů, mramoru a sloupů. Architektonicky je dům převážně ve stylu vídeňské secese, vztahující se na Gustava Klimta, s neoklasicistními prvky a s francouzským art nouveau. Mramorová schodiště s tepanou balustrádou vedou do pater s nádhernými pokoji s terasami a s výhledy na Monte Tiberio, moře a záliv. Jedinečnou místností byla tzv. "čínská místnost" - Opiarium v suterénu. Je symbolicky dekorovaná svastikou, oltářem Buddhy a emblémy reprezentujícími znovuzrození a nový život. Vila byla také intelektuálním a zábavním centrem mnoha spisovatelů, poetů a umělců které Capri v první dekádě 20. stol přitahovalo. Jak poukazují různé dobové dokumenty, archaická pastorální společnost na ostrově to neměla lehké s těmito a podobnými libertariánskými excentriky. Fersen navíc psal velmi frivolně o ostrovanech. Vila Lysis a její obyvatelé měli mezi místními až ošklivou pověst. Fersen by několikrát vyzván ostrov opustit. Jeden z významných pamětníků ve své autobiografii napsal: „Na ostrově byly zakázané zóny, do kterých jsme nesměli vstupovat. Například nám bylo řečeno, abychom se nikdy nepřibližovali k bílé vile poblíž Monte Tiberio, protože se tam děly ošklivé věci. Později jsem pochopil, že byl míněn Fersen a jeho podivná přátelství...“ Fersen zemřel 1923 poté, co se předávkoval šampaňským s kokainem. Villa San Michele Poněkud jiným příběhem jsou aktivity švédského lékaře a spisovatele Axela Muntheho (1857 – 1949) na Capri. Svědčí o nich jeho dílo - villa San Michele, další výjimečná vrcholní stavba na ostrově. Nádherně upravený komplex s terasami a zahradami na okraji města Anacapri je muzeem s uměleckými sbírkami a starožitným zařízením s okázalým pozemkem s různými květinami, stromy a rostlinami a okouzlujícími výhledy. Munthe byl muž mnoha talentů: Byl osobním lékařem švédské královny Viktorie, stavitel, nadšený ornitolog i znalec a vášnivý sběratel starožitností, které jsou dnes vystaveny místnostech na dvoře, na terasách a lodžiích. Na Capri žil s přestávkami více než 56 let. Muntheho aktivity na ostrově jsou podrobně dokumentovány v knize "The Story of San Michele" vydané v Londýně 1929. Domem s krásnou terasu a ještě hezčí zahradou si Munthe splnil svůj sen. Ze zahradních teras a z kavárny na střešní terase se skýtají úžasné výhledy na přístav a Neapolský záliv. Pro sfingu na terase je nutné mít připravené přání. Znamená to položit tři prsty na jeden z jejich boků a zavřít oči, a pak čekat že se splní.
--------
© Marian S SUCHA 2023
HAUSBOTEM MEZI ŠTRASBURKEM A NANCY
![Alasasko - Lutzelbourg](/images/Alasasko_-_Lutzelbourg.jpg)
Alsasko-Lotrinsko je křižovatkou vodních cest: řeka Mosela má 150 splavných kilometrů, Mása 135 km, dále jsou tu četné kanály, především kanál Marna-Rýn (Canal de la Marne au Rhin) z r. 1855, kdysi životně důležité spojení mezi Paříží, Alsaskem a Německem, který vede historickými městy Bar-le-Duc, Toul a Nancy.
Po vodě se sblížíte nejdůvěrněji se zemí. Pluje se mírným tempem po kanálu, který nabízí to nejlepší na francouzských vodních cestách: zvlněnou lotrinskou krajinu, strmá zalesněná údolí, historická města, zámky, poklidné vesnice, kde se každé ráno můžete zastavit pro čerstvé croissanty a technické stavby s tunely a unikátním lodním výtahem Arzviller.
Plavbu mezi Štrasburkem a Nancy, která stylově začíná hned za Evropským parlamentem a nabízí spoustou zážitků zvládnete pohodově za týden.
![Alsasko Europaparlament](/images/Alsasko_Europaparlament.jpg)
![Alasasko Saverne 4](/images/Alasasko_Saverne_4.jpg)
Voda kolem nás šplouchá a nad námi, přes škvíry v železných vratech zdymadla vystřikují fontány. Jsme na dně pěti metrů hlubokého zdymadla v Saverne. Pro začátečníky poněkud mimořádný zážitek: ve většině zdymadel voda stoupá a klesá o tak 2 - 3 metry! . "Je to tu téměř jako v hluboké rokli" poznamenává jeden z členů posádky. "Přemísti lano výš a nefilozofuj !" velí kapitán... - při takové hloubce pouhé uvázání lan nestačí. A navíc: jsme pod neustálým dohledem, protože zdymadlo je v centru města a je oblíbenou podívanou jak pro hosty sedící na terasách kolem zdymadla a posrkávajícich kafe nebo aperitif a komentujících naše manévry nebo kolemjdoucích, který se tu ze zvědavosti krátce zastaví. Saverne bylo bezpochyby nejlákavější zastávkou na naší plavbě do Nancy. Přenocovali jsme v místním přístavu, jehož poloha naproti zámku je jedinečná. Desetitisícové městečko leží na řece Zorn a na kanálu Rýn-Marne. Uličky starého města lákají útulnými restauracemi, kde na jídelníčku dominují - jak jinak - typická alsaská jídla. V centru se nachází výstavní Maison Katz, krásný dům někdejšího zemského úředníka z roku 1605 s bohatě zdobenou fasádou. Je jedním z nejstarších hrázděných domů v Alsasku. Dalšími pozoruhodnostmi je románská zvonice kostela Notre-Dame de la Nativité a Château de Rohan, zámek biskupů, neoklasicistní palác postavený v 18. století. Má monumentální neoklasicistní průčelí z červeného pískovce o délce 140 metrů - nejdelší v celé Francii. Říká se mu také malé Versailles.
![Alsasko Saverne 8](/images/Alsasko_Saverne_8.jpg)
Impozantně působící zámek s rozlehlým parkem byl kdysi jedním z center boje o moc ve státě. Sídlili v něm vysocí představitelé katolické církve ze šlechtického rodu Rohanů. Ludvík XV se snažil s jejich pomocí eliminovat rostoucí vliv protestantů. V několikrát přestavěné budově dnes sídlí městské muzeum s bohatou archeologickou sbírkou a s uměleckými díly z období středověku a renesance. Saverne je nazýváno také "město růží". Přezdívku dostalo díky růžové zahradě založené v r. 1898, která je na ploše 1,5 ha osázena s více než 5000 keři a až 800 různých odrůd. Je druhou nejstarší ve Francii. Jen několik kilometrů za městem stojí zřícenina hradu Haut Barr (Hohbarr). Byl postaven v 15. století na třech skalách, které propojují lávky. Hrad sloužil jako letní sídlo biskupů, jeho zřícenina je dnes oblíbeným výletním místem. Ne nadarmo se mu říká "oko Alsaska". Ve výšce 458 m.n.m. se z něj nabízí nádherný výhled na údolí Zorn. Po osmi zdymadlech a desítce kilometrů plavby jsme našli další dobrý důvod k vyvázáni na břehu: v Lutzelbourgu, pohledné vesnici, kde brusič křišťálu Jean Wurm, vyrábí svá nádherná díla. Zřícenina hradu Lutzelstein z 10. století, která se tyčí vysoko nad údolím nás vyzvala k výšlapu.
![Alasasko 91](/images/Alasasko_91.JPG)
Z Lutzelbourgu k lodnímu výtahu v Arzwilleru je to jen kousek. Nicméně naše zdržení u hradu způsobilo, a když jsme připluli, výtah měl už zavřeno. Vyšli jsme si tedy podél vody od starých skláren k původnímu kanálu do kotliny obklopené borovicemi a s trávou zarostlými a zrezavělými zdymadly. Další ráno pak konečně výtah Arzviller! - za necelou půlhodinku umí vytáhnout lodě na 50 metrů vysoký kopec. Spolu s dvěma dalšími hausbóty jsme vpluli do velké vany, vrata se zavřela elektromotory zahučely, napnula se lana a naše vana začala stoupat šikmo vzhůru do kopce. Naše počáteční obavy byly zbytečné, vyzdvižení lodi proběhlo bez problémů: vana dorazila pomalu nahoru o padesát metrů výše, lana se neutrhla a železná vrata nám otevřela cestu do poklidných vod. Tisíce turistů sem rok co rok přijíždějí, aby si tuto podívanou nenechali ujít. Pro mnohé rekreační kapitány je to dokonce nejdůležitější důvod pro výběr trasy. Lodní výtah je evropským unikátem. Uvedením do provozu v r. 1969 nahradil 17 (!) zdymadel, která byla rozmístěna na vzdálenost 4 kilometrů, což vedlo k obrovské úspoře času pro vnitrozemskou plavbu. Dříve trvalo překonání tohoto úseku celý den.
![Alasasko Alzviller 8](/images/Alasasko_Alzviller_8.JPG)
Arzwiller ( a Saint-Louis jižně od Mulhouse) jsou jediné výtahy lodí v Evropě postavené příčnou konstrukcí. Vana o rozměrech 41,50 m x 5,50 (což je kolem 400 m3 neboli 400 tun vody!) se pohybuje po kolejnicích na svahu se sklonem 41 %. Výškový rozdíl 44,55 m překonává na délce 41 metrů a to za nízké spotřeby energie protože konstrukce je provozována pomocí vody a dvou protizávaží. Nicméně, počet nákladních lodí se od konce 90. let snížil. Na druhou stranu narostl počet turistických lodí. Nástěnné malby u výtahu zobrazují počátky plavby na kanálu spojujícího Rýn a Marnu.
![Alsasko kone 2](/images/Alsasko_kone_2.JPG)
Až do třicátých let minulého století byly nákladní lodě po kanálu taženy koňmi po vlečné stezce vedle kanálu. Později je nahradily parné stroje nebo elektrické lokomotivy-tahače. Jak ukazují exponáty u výtahu, teprve v 50. letech byly nahrazeny vlečnými lokomotivami jezdícími po kolejích. Kanál sloužil zejména dolům a železárnám. Lokomotivy pohybovaly vlečným konvojem pěti 350-tunových lodí. Nákladní říční dopravu postupně zlikvidovala železnice. Jenom několik set metrů dál na nás čeká další dobrodružství: říční tunely Arzviller a Niderviller, vysekané do skal zdejších kopců, dlouhé celkem přes tři kilometry. Mohly by jednoho rychle připravit o víru v pohodovou dovolenou s hausbótem. Jsou úzké a ne všude mají zábrany proti nárazu. Ten delší, Arzviller má téměř dva a půl kilometru. Tma a ozvěny hlučících motorů umí proměnit 20 minut ve věčnost. Ovane nás chlad, ze stropu valené klenby z 19. století padají kapky vody. Místy ji vystřídá holá vysekaná skála, která až zlověstně odráží ozvěnu každého slova nebo šplouchnutí vody. Plujeme tmou, od jednoho sporého světla ke druhému. Ale jakmile se dostaneme přes tunely, je největší problém za námi. Myslíme... Na denním světle, nás vítá další nepředvídavost: s rachotem se po kolejích vedle nás přežene rychlovlak TGV. Z Štrasburku do Nancy mu trvá jízda asi půl hodiny, my objevujeme pomalost a máme na to téměř týden. Nicméně, za tunely je vše v pohodě a to je důvod zapít to sklenkou dobrého alsaského vína s čerstvou bagetkou, paštikou a dalšími pochoutkami, kterými je region proslulý. Je vyfoukaný slunečný den. Lidé z lodí, které míjíme nás zdraví a podobně pěší turisté a cyklisté na vyasfaltovaných vlečných stezkách (voye de halage) vedle kanálu. Jenom rybáři na břehu mlčí - patrně v obavách o své návnady.
![Alsasko kapr](/images/Alsasko_kapr.JPG)
Nicméně o něco později nás dokonce nadšeně zdraví aby se pochlubili svým úlovkem: vytáhnou dva macky - 18 a 24 kg těžké kapry připravené na fototermín.
![Alasasko 86](/images/Alasasko_86.JPG)
Po změření se ryby mohou šťastně mrskat ve vodě kanálu. Po dalších 8 kilometrech doplujeme k ospalému městečku Hesse. Nebýt zde malého přístavu, který vyžaduje jisté logistické služby, by zde návštěvník asi také usnul.
Vyvazujeme a vylodíme také naše kola, které vezeme s sebou na palubě. Po celodenní plavbě je zapotřebí nohy protáhnout - na kole a pěšky...! Po D44 jedeme do Sarrebourg. Je to sice jenom nějakých 10 km ale silnice hezky stoupá. Z pastvin nám zvědavě přihlížejí krávy. V historickém centru malého lotrinského městečka se nachází františkánská kaple Chapelle des Cordeliers z 13. století. Historie kostela je, podobně jako celého Lotrinska, velmi pestrá a rozporuplná. V roce 1970 byl z kaple, které hrozilo zřícení, zachován pouze chór, který zachránil tehdejší starosta Sarrebourgu Pierre Messmer. Ten požádal umělce a malíře Marca Chagalla o vytvoření několika uměleckých děl. Chagall navrhl boční okna a především La Paix, mistrovskou 12 metrů vysokou a 7,50 m širokou vitráž, pýchu kaple, městečka a Lotrinska. Jak se v kapli dozvíme, jedná se o transpozicí modelu umělcovy vitráže "Peace Window" z r. 1964 z budovy OSN v New Yorku. La Paix, jejíž realizace trvala Chagallovu spolupracovníkovi, mistru vitrážistovi Charlesi Marqovi dva roky, je výjimečné umělecké dílo, zasazené do celého oblouku lodi na konci chóru a otevírá se směrem ke světlu. Jeho krásu a pestrost, kterou vytváří pronikající paprsky světla se slovy ani nedá popsat, je k meditaci a rozjímání. Z kaple vede chodník do zahrady, kde ve skleněných kostkách jejichž barvy se mění s ročními obdobími jsou umístěny stromy a rostliny. Navazují na dialog s vitrážemi s metaforou Chagallovy geniální kytice. V prostoru se z reproduktorů je slyšet Chagallův hlas přednášející jeho básně a také texty se vzpomínkami na mistra čteny jeho obdivovateli. V sousedním muzeu, je také tapiserie La Paix od belgické mistryně Yvette Cauquil-Prince (1928-2005) Chagalovy oblíbené spolupracovnice.
BATAVILLE
Další zážitek, tentokrát technický nás očekává na zdymadle Réchicourt -le-Chateau. Není to jen "nějaké" z šesti desítek zdymadel na naší plavbě. Když se koukáme z jeho hráze dolů do 16 m hloubky, kde právě vplouvají lodě z protisměru, jsme blízko závratí. Technická stavba z r. 1965, nejhlubší na francouzských kanálech, nahradila 6 zdymadel a zkrátila průplav k níže položenému toku na dvacet minut. Na dolní úrovni v kotvišti za zdymadlem sundáváme opět kola z paluby a šlápneme do pedálů abychom 2 km dál, uprostřed ničeho objevili československo-francouzskou pozoruhodnost jménem Bataville. V roce 1931 se Tomáš Baťa rozhodl založit v Lotrinsku jedno ze svých produkčních sídlišť. Uprostřed lotrinského lesa vyrostl takový malý funkcionalistický Zlín - dělnické sídliště s obchody, zábavním centrem, kostelem, tělocvičnou a bazénem. Areál nepostrádá půvab, z jedné strany ho zdobí les a z druhé rybník. Uvnitř je vše zařízeno tak, aby každý dělník zde mohl žít od kolébky až do hrobu, aniž by opustil hranice obce. Podél hlavní třídy - Avenue Thomas Bata stály na jedné straně produkční haly a na druhé obytné domky. Z postele k ševcovskému kopytu to bylo jenom několik stovek metrů. Tento jedinečný utopický projekt nebyl pro Francouze nic nového: připomíná Saline Royale (Královské solnice) Clauda Nicolase Ledouxe a Fourierovy falanstery, formy ideálních měst vybudovaných v 18. a 19. století. V Bataville bydlelo zpočátku dva a půl tisíce dělníků a vedoucích pracovníků, asi každá třetí rodina ze zaměstnaných, plánováno jich bylo 15 000. Další byli sváženi asi třiceti autobusy z celého okolí. Mzdy byly slušné, nicméně zemědělská Moselle neznala ani dělnické tradice ani odbory. Ve třicátých letech to byl velmi zaostalý region. Těmto lidem bylo nabídnuto mnohem víc než práce, byla jim nabídnuta účast na kolektivní civilizační misi. Baťa jak víme, chtěl obout (téměř) celé lidstvo. Ve třicátých letech to něco znamenalo. Jako první přivezl do Lotrinska kaučuk, který jako guma nahradil dřeváky vesničanů. Investice ve Francii podnítila především Baťova strategie obejít bariéry celní války průmyslových zemí a navíc přes fabriky ve Francii dodávat boty na trhy afrických kolonií, kde byla bosá milionová klientela. O Bataville se zajímal také architekt Le Corbusier, který přišel s velkolepým urbanistickým projektem. Baťa dal přednost svému ověřenému konceptu zahradního města a měl nejspíš pravdu. Do dalšího rozvoje města zasáhla 2. světová válka. K obnově produkce došlo opět po roce 1945. Dělnická čtvrť se dál rozvíjela a v dobách své největší slávy měly Baťovany dokonce jediný bazén v regionu, sportovní halu a basketbalový klub s úctyhodnými výsledky a kapelu s šedesáti hudebníky. V osmdesátých letech párty končí, produkce ve Francii je drahá, špatně obutá klientela už neexistuje a je tu také italská konkurence. Baťa krachuje. Od .r 1990 vedou odbory velké boje o zachování produkce, v r. 2002 se nadnárodní společnost rozhodla ukončit činnost závodu, který ke konci zaměstnával jen něco přes 800 lidí. Co zůstalo, je "sídliště duchů", ve kterém zůstalo bydlet asi 180 rodin nebo 500 lidí. Dvě budovy (jídelna a tovární budova) byly v r. 2014 ministerstvem kultury zapsány na seznam historických památek 20. století. Zpět v Réchicourt proplouváme étangy- rybníky, které zásobují velké zdymadlo vodou. V jednom z nich, étang de Parroy vyhodíme kotvu a užíváme si osvěžující koupele. K večeru vplouváme do přístavu v Nancy, kde naše alsasko-lotrinské dobrodružství končí.
INFORMACE:
CANAL DE LA MARNE AU RHIN Kanál Rýn-Marna (Canal de la Marne au Rhin) byl dokončen v roce 1855 jako životně důležité spojení mezi Paříží, Alsaskem a Německem. Až do roku 1979 kdy byl po dokončení kanalizačních prací na Mosele mezi Frouardem a Neuves-Maisons uzavřen 23 km dlouhý úsek podél údolí Mosely to byl s 313 km nejdelší kanál ve Francii. Celkem má 152 plavebních komor plus nakloněnou rovina ("výtah") Arzviller otevřenou v roce 1969. U Réchicourtu, je unikátní 15,70 m hluboké zdymadlo. Německá okupace Alsaska v roce 1871 podnítila výstavbu Canal de l’Est (nyní Canal des Vosges) jižně od Nancy, aby se spojil Moselu s s řekou Saône.
© Marian S SUCHA 2024
![Coloseum Arkády 2](/images/Coloseum_Arkády_2.jpg)
Skupina Coloseum:
letošní tržby na úrovni předpandemického roku 2019
Skupina Coloseum Holding, do které patří i síť oblíbených restaurací,vykázala v loňském roce tržby ve výši 253 milionů korun, což znamená meziroční nárůst o 74,7 %. Letos očekává tržby, které by mohly téměř dosáhnout předcovidové úrovně. Skupina chce v letošním roce snížit své zadlužení o dalších 100 milionů korun. Kapitál na snížení dluhu a naplnění rozvojového plánu získá prodejem lukrativní nemovitosti v Průhonicích a dále sekundární veřejnou emisí akcií (SPO). Úpis by měl proběhnout prostřednictvím pražské burzy Start do konce letošního roku. Skupina Coloseum Holding otevřela v uplynulých měsících tři nové provozovny Pizza Coloseum a jednu pobočku Caffé Pascucci v Praze, další dvě jsou ve výstavbě. Majoritním vlastníkem je Jan Mužátko s bezmála 66% podílem, druhým největším akcionářem je investiční skupina WOOD & Company s 15,6 %.
Meziroční nárůst tržeb na restauraci činil v loňském roce 93,5 %. „Zajímavé je sledovat i parametry namarkovaných položek nebo celkových účtů. V loňském roce jsme v našich restauračních provozech evidovali meziroční nárůst účtů o 220 tisíc kusů, ve srovnání s rokem 2021 pak bylo namarkováno o 667 tisíc položek jídla a nápojů více, což znamená denní nárůst o 1 829 položek,“ říká Jan Mužátko, majitel skupiny Coloseum Holding.
![Coloseum V Kolkovne 2](/images/Coloseum_V_Kolkovne_2.jpg)
![Coloseum Václavské náměstí 1](/images/Coloseum_Václavské_náměstí_1.jpg)
Co skupinu čeká v následujících měsících
Hlavním finančním cílem skupiny Coloseum Holding pro letošní rok je snížení dluhu až o 100 milionů korun a dosažení zisku EBITDA ve výši minimálně 20 milionů korun. Aby se podařilo tyto cíle naplnit, plánuje skupina emitovat nové akcie v rámci sekundárního veřejného úpisu (SPO), a to ve výši 40–60 milionů korun.
Dále bude k získání kapitálu realizován prodej nemovitosti v Průhonicích, který by měl přinést zbývající část. Důležitým krokem v nadcházejících měsících je dokončení a otevření Caffé Pascucci Na Můstku. „Jde o atraktivní lokalitu s potenciálem vysoké návštěvnosti jak lokálních zákazníků, tak zahraničních turistů. Věříme, že nám tato pobočka pomůže posílit povědomí o tomto oblíbeném kavárenském řetězci u nás a nastartovat zájem dalších franšízantů,“ doplňuje Mužátko.
Caffé Pascucci
![Caffe Pascucci Arkády 1](/images/Caffe_Pascucci_Arkády_1.jpg)
Od roku 2002 je součástí skupiny velkoobchod Pragogastro.
V loňském roce přibyl do rodiny Coloseum Holding i kavárenský koncept Caffé Pascucci, na který má masterfranšízu. S rostoucí oblibou kávy a kavárenské kultury u nás má tento oblíbený italský koncept obrovský potenciál. „Za bezmála tři dekády, kdy na českém trhu působíme, jsme prokázali životaschopnost našeho konceptu. Italská kuchyně patří k nejoblíbenějším napříč Evropou i dalšími kontinenty. To, že je to sázka na jistotu ukazují i nedávná data z německého trhu, kde z top 50 gastro provozovatelů jich téměř 3 z 10 prodávají sortiment café – pizza, což představuje obrat až 3,6 miliardy eur. Nejnavštěvovanějším německým řetězcem je pak L´Osteria, která stojí na obdobném konceptu,“ vysvětluje Mužátko a dodává: „Věřím proto tomu, že náš byznys model je dobře nastaven a s řetězcem provozoven Pizza Coloseum a sítí kaváren Caffé Pascucci jdeme správným směrem.“
Marian S SUCHA
16.06.2023
|
|