PROCIDA - POŠŤÁKŮV PESTROBAREVNÝ OSTROV

Barevné domky zářící všemi barvami, vůně středomořské fauny, temně modré a průzračně jasné moře s okouzlujícími zátokami, k tomu historické skvosty, vřelí lidé, klid a pohoda, to je ostrov Procida v zálivu naproti Neapoli.

Původně jsme chtěli na Ischii. Naše paní domácí nám to však vymluvila: "Jeďte na Procidu, uvidíte něco výjimečně hezkého a bez turistického shonu.

Ještě než naše "tragetto" přirazí k molu v marina Grande, vítá nás v kopci nepřehlédnutelný palác palazzo Montefusco, budova z 12. století, s mohutným cimbuřím nad celou budovou. Královské letní sídlo, které bylo později přestavěno na klášter. Ostrov s rozlohou pouhých 4,1 km² a přibližně 10 000 obyvatel leží mezi pevninským mysem Capo Miseno a ostrovem Ischia. Jako celý Neapolský záliv vznikl vulkanickou činností. Ostrov byl od 8. stol. př. n. l. kolonizován řeckými osadníky. V době starověkého Říma se Procida stala resortem římských patricijů. Po dobytí jižní Itálie přechází Procida pod vládu Normanů. Ve 13. století Procidu spravoval Giovanni da Procida, po něm rody Cossa a d'Avalos a následně Bourboni. Vzhledem ke své strategické poloze byla Procida ve středověku neustále cílem útoků saracénských a osmanských pirátů, kteří odvedli mnoho ostrovanů do otroctví a v r. 1534 ostrov zpustošili. Pod neapolské království se ostrov dostal roku 1644 a jeho historie se tak vyvíjela podle politického vývoje Neapole. Místní si na ostrově nadále žili svým vesnickým životem, každodenním obhospodařováním políček i plavbami rybářů na moře, daleko od svých rodin. Ženy paličkovali nebo barvili pestře své domy - aby je vracející se rybáři už z dálky rozpoznali.

VŮNĚ A SVŮDNOSTI CAPRI 

Capri, slůvko které budí po staletí lidské touhy. Vápencová hora s grandiózní zelení, čnící z vod Středozemního moře, symbol romantické italské dovolené opěvované v šlágrech. Na první pohled ostrov působí přehledně, nicméně na místě odhalí svoji komplexitu a přírodní mnohotvárnost. Až na málo výjimek se pobřeží prezentuje jako extrémně rozeklané, početné zátoky a mořské jeskyně posílí tento dojem. Ostrov o rozloze 10,4 km2 s 14000 obyvatel leží jen pět kilometrů od italské pevniny. Tvoří jej dvě částí: Capri-město a Anacapri s kopcem Monte Solaro. Oblíbenost ostrova začala někdy na přelomu 20. století, kdy začal přitahovat jako magnet všechny ty, které zlákala utopie a ideály svobody, morální i politické revolucionáře, umělce a excentriky; Rusy, kteří se v emigraci připravovali na revoluci: Maxim Gorkij zde strávil sedm let, v r. 1908 sem přijel i Lenin... Zasněné domky v stále zelené vegetaci s vůní citronů, nádherně kvetoucími zahradami a s jedinečným kouzlem zapadajícího slunce, vily prominentních přistěhovalců s okázalými výhledy. Tak vypadá setting pro Gesamtkunstwerk hledající soběrovného. V rušné Marina Grande si přijíždějící příliš nevšímají romantiky přístavu. Je to spíše jarmark se stánky, které nabízí ty nejrůznější exkurze podél pobřeží. Všichni se hrnou do fronty na lanovku Funicolare, která je vysadí vysoko v Capri, kousek od Piazzetty. Na malém filmovém náměstíčku s kostelem San Constanzo, hodinovou věží, trafikou, radnicí a muzeem k historii ostrova, je to nejdůležitější: mondénní centrum ostrovního života.

NEAPOLSKÉ IMPRESE

Co dělá Neapol tak výjimečnou a plnou atmosféry? Jsou to lidé! Jsou všude, gestikulují, mluví, smějí nebo se procházejí - a žijí. Velký plakát u vstupu do čtvrti Quartieri Spagnoli tvrdí: Essere Napoletano é Meraviglioso - Být Neapolitáncem je úžasné. Mezi balkony a okny vlají ve větru italské vlaječky, vlastnoručně namalovaná pouliční cedule ukazuje cestu k jedné z četných trattorií. Na každém kroku jsou pouliční stánky s tričky a figurkami slavného Diega Maradony v nejrůznějších provedeních a velikostech a také plakáty s celebritami a neapolskými rodáky: Sofia Loren, komik Totó (Antonio de Curtis), zpěvák Pino Daniele nebo někdejší hlas Itálie Enrico Carusso. Zde jakoby se čas zastavil v padesátých letech minulého století. Úzký labyrint uliček, který se strmě táhne nad luxusní via Toledo nám prezentuje Neapol jako tu typickou Itálii, kterou jsme poznali v kině: pestrá, hlučná, chaotická, bez pravidel. Na šňůrách napříč ulicemi se třepotá barevné prádlo, slunce sporadicky proniká mezi domy, v uličkách rachotí skútry.

HAUSBÓTEM MEZI ŠTRASBURKEM A NANCY

Alsasko-Lotrinsko je křižovatkou vodních cest: řeka Mosela má 150 splavných kilometrů, Mása 135 km, dále jsou tu četné kanály, především kanál Marna-Rýn (Canal de la Marne au Rhin) z r. 1855, kdysi životně důležité spojení mezi Paříží, Alsaskem a Německem, který vede historickými městy Bar-le-Duc, Toul a Nancy.

Po vodě se sblížíte nejdůvěrněji se zemí. Pluje se mírným tempem po kanálu, který nabízí to nejlepší na francouzských vodních cestách: zvlněnou lotrinskou krajinu, strmá zalesněná údolí, historická města, zámky, poklidné vesnice, kde se každé ráno můžete zastavit pro čerstvé croissanty a technické stavby s tunely a unikátním lodním výtahem Arzviller. 

Plavbu mezi Štrasburkem a Nancy, která stylově začíná hned za Evropským parlamentem a nabízí spoustou zážitků zvládnete pohodově za týden.