SALENTO – OKOUZLUJÍCÍ ITALSKÝ PODPATEK
Lecce, Otranto a Gallipolli tvoří magický trojúhelník Salenta. Lecce zde vyniká jako kulturní a sociální metropole a barokní kráska, Gallipolli a Otranto, každé na opačné straně poloostrova, jsou stará přístavní města plné šarmu a historie. Salento ale okouzluje nejenom městy a vesnicemi ale také a především nádherným pobřežím, plážemi a přírodními oázami.
Ve Vergari Ristoratori tradičním lokále na lungomare Matteotti, pobřežní promenádě v San Foca popíjíme hezky vychlazené Fiano, bílé salentské víno a zatímco nám naše hostitelka Carmen Mancarella, novinářka a turistická PR manažerka z blízkého Melendugna vypráví o zajímavostech svého rodného kraje, vychutnáváme místní speciality: orecchiette se slávkami a krevetami na omáčce s rajčátky a bazalkou, tagliolini s krabím masem a pak jako další chod jakési apulijské sašimi z kousků syrového tuňáka, mořského ježka a dalších fruti di mare – všechno místní, všechno čerstvé...
 Melendugno, ač celkem nevýrazná obec jenom několik kilometrů od adriatického pobřeží, je hrdá na to, jak říká Carmen, že její pláže patří k těm nejkrásnějším v Itálii: pět vesnic na 15 km dlouhém pobřeží s překrásně průzračným mořem modré až smaragdové barvy a bílým pískem. Jedinečný litorál s dramatičností, kterou mu dodávají vápencové útvary vymodelovány mořem a který se dostal na titulní stránky světoznámých časopisů. Přikyvujeme Carmen, že něco z té nádhery jsme si již všimli cestou z Otranta, bílého města, které jsme si vybrali jako základnu pro náš pobyt v Apulii a které jsme si od první chvíle zamilovali.
Otranto
Historickému centru Otranta, se svými bílými domy v úzkých uličkách dominuje stará pevnost Castello Aragonese s výhledem na nádherně modré moře. Tento strategicky důležitý hrad nechal původně postavit Federico II. Otranto je nejvýchodnějším městem italského podpatku, do Albánie, je to přes Otrantský průliv jen 75 kilometrů, když je dobré počasí, je možné v dálce spatřit pohoří Balkánu. V minulosti se městu přezdívalo „Brána Orientu“, protože se díky svému přístavu stalo významnou křižovatkou obchodních cest mezi východem a západem. 
Otranto se může pochlubit i dalšími památkami v starobylém centru. K těm nejvýznamnějším patří určitě katedrála Santa Maria Annunziata (Zvěstování p. Marie) z roku 1088, postavena v normansko-románském slohu, v jejíž hlavní lodi se nachází mozaiková dlažba o rozměrech 57x28 metrů. Toto velkolepé dílo apuliánské mozaiky 12. století, největší z celé Itálie, jehož autorem je mnich Pantaleone z proslulého kláštera San Nicola v Casole, vyobrazuje strom života, sluneční zvěrokruh, historii Alexandra Velikého a mytologické symboly a postavy.
Úzké středověké uličky starého města ústí do Piazza del Popolo. Žijí pestrými obchůdky s uměleckými předměty a turismem. Při procházce městem lze občas objevit kamenné koule, které připomínají obléhání města vojsky osmanské říše. V létě 1480 připlulo ke zdejším břehům 128 tureckých válečných lodí, jejichž posádky město obsadily a podmanili si místní obyvatele. Na kopci za městem stojí kaple, která připomíná místo na němž bylo popraveno 800 otrantských mužů, protože odmítli konvertovat k islámu. Tito mučedníci byli papežem v r. 2013 prohlášeni za světce a každoročně 13. a 14 srpna se slaví v ulicích města. Mimochodem, turecké nadvlády bylo Otranto zbaveno již o rok později Ferdinandem Aragonským.
Symboly apulijské přímořské krásy
Na sever od Otranta jsou nádherné pláže s bílým pískem a dunami lemovanými piniovými háji. Ta nejhezčí, kde se kdysi měla vylodit turecká vojska, nese jméno „Zátoka Turků“ (Baia del Turchi). Podél pobřeží dál na sever se již brzy dostaneme k útesům Torre Sant’Andrea. Barva moře je tu typická jako pro celou oblast Puglie, tedy tyrkysově modrá, a to "něco navíc" zde dodávají vápencové útesy a zvláštní útvary vymodelovány mořem. Právě tento barevný kontrast zelené, modré a bílé je charakteristický pro celé Salento. Z křišťálově jasné vody se najednou vztyčují skalné kombinace, které se staly symbolem apulijské přímořské krásy. Pro jejich zvláštní tvar pojmenovali jednu z nich Sfinga - je skutečným uměleckým dílem vytvořeným přírodou. Za bezvětrných dnů se dá kolem něj, jak tvrdí Carmen, bez problému plavat a plahočit.
 Pohled z pobřežní silnice přes široký záliv Torre dell’Orso asi 16 km od Otranta nám zastaví dech. Písečnou pláž zde chrání piniový les a z překrásně průzračného moře smaragdové barvy ční vysoká skaliska, nazvané - Le Due Sorelle, neboli Dvě sestry. V pobřeží hned oproti je jeskyně Grotta di San Christoforo, která sloužila prvním křesťanům a později Byzantincům. „Příroda vytvořila z této části pobřeží kouzelné ale i tajemné místo...“, pokračuje naše průvodkyně a vede nás několik kilometrů dál k další povinné zastávce: Roca Vecchia. Jsme u archeologického naleziště z doby bronzové a se zdivem a stopami hrobek helenistické a messapiánské kultury, kolem nichž byly ve středověku postavena opevnění. Nicméně významnou pozoruhodností na tomto místě je krasový závrt, zvaný Grotte della Poesia, jeskyně s provalenými stropy, která se otevírá do břehů. Jedná se o jeden z deseti nejhezčích přírodních bazénů na světě, komplex tři propojených krasových jeskyň který se rozprostírá do délky 150 metrů. V jeskyni jsou vyryty stovky znaků a nápisů v messapiánštině a latinských jazycích nebo v řečtině. Datují od poloviny 4. stol před n.l. Pravděpodobně se jedná o poesii rituálních textů nebo modlitby antických mořeplavců k bohu Thaotor Andirahas. Otázkou je nicméně, jak se nám snaží Carmen vysvětlit, zda se nejedná ještě o něco jiného - o jiný význam slova „poesie“, které ve středověké řečtině znamená totiž „posia“ neboli pitnou vodu, jejíž prameny se v jeskyních nacházely a kde se také do (vysekaných) bazénů sbírala... Severněji se nachází mysteriózní Roca Cecchia, s pozůstatky nekropole antického kmene Messapiánů.
Následuje pláž Torre Specchia a San Foca, původně malá rybářská vesnička, která se v průběhu let rozrostla do turistického střediska příjemných rozměrů. Má písčité pobřeží, které se člení do mnoha větších či menších zátok, místy do moře vybíhají skalnaté ploché útvary a také v moři podél pobřeží jsou zajímavé vápencové formace. Městečku dominuje aragonská věž z 16. století, která byla postavena Karlem V. Poslední pláž, Ultima Spiaggia má měkký černý písek vulkanického původu.
O kvalitě zdejší mořské vody svědčí skutečnost, že pláže dostaly modrou vlajku EU s 5 plachtami a také, že moře je čištěno rostlinnou čističkou! Tuto skutečnost ocení především rodiny s dětmi, které si navíc užijí zdejších mělkých pláží.
Mokřady, dolmeny a masserie
Každé místo má něco k zalíbení: například Torre Specchia Ruggeri s pozorovací věží ze 16.stol., jehož téměř nedotknuté zátoky jsou porostlé středomořskou macchií s jejími barvami a vůněmi. Ve vnitrozemí objevíte dolmeny uprostřed olivových sadů nebo opevněné masserias - statky, dnes předělané v rekreační ubytování... nebo mokřady jako v Cassano nebo v Riserva Naturale delle Cesine, přírodní oáze překvapující krásy se zřídkavými rostlinami a květy a migračními ptáky na opuštěném úseku pobřeží mezi San Foca a San Cataldo.
Pouhých 5 km od Cesine, ve vnitrozemí leží dvě fascinující místa: Acaya - vesnický hrad z počátku 16.stol. v příkladní renesanční architektuře a pak tisícileté olivovníky v Strudá s obřími stromy, z nichž některé pamatují bojovníky, uprchlíky trojské války, kteří se zde, jak tvrdí Vergil, usídlili.
Vesnice Borgagne má pozoruhodné historické centrum a domy s pro Salento velmi typickým systémem „case a corte“, kde společný, z ulice přístupný vchod vede do dvora s více obydlími. Za návštěvu stojí Castello Petraroli z konce 15.stol. Jeho původní věž z r. 1498 byla později rozšířena k hradu, aby kromě pozorovatelny mohla vykonávat také obrannou funkci proti nebezpečím přicházejícím od moře. Nádherné jsou kostely Presentazione del Signore (16.-17.stol) a Madonna del Carmine (17.stol.) Typickou pozoruhodností pro tuto oblast je však palác Palazzo Sciurti (16.stol.) s podzemním olivovým mlýnem (Frantoio semipogeo Scuirti) - jsou svědky zemědělského rozmachu regionu.
Biogenetickou přírodní rezervací San Cataldo, s borovicovým a eukalyptovým lesem na rozloze 28 hektarů, založeným jako projekt zalesňování s cílem regenerovat bažinaté oblasti, končí naše exkurze adriatického pobřeží v Salentu.
 A závěrem ještě tohle: Zatímco jarní období je v regionu spojeno s četnými náboženskými tradicemi, salentské léto stojí ve znamení fiesty, například Suoni e Sapori del Salento, věnované vínu a jídlu regionu a doplněné tradičními i moderními tanečky.
© Marian S SUCHA 2019
Foto1: giuseppemilo
|
Turecká riviéra s dechem antiky
Dlouhé pláže, teplé moře a komfort za nízké ceny. Ve vnitrozemí zeleň s vodopády a antické památky – to vše nabízí přímořské rezorty kolem Antalye.
Malý přístav v Antalyi v teplém ranním světle. Rybáři již vyložili ranní úlovek a roztahují sítě k sušení. Na terase si dáváme první čaj toho dne, k tomu čerstvý turecký chléb, jogurt s medem a samozřejmě ovčí sýr s olivami - chuť středomoří pod širým nebem. Turistům už den hezčeji začít nemůže.
Od přístavu, kde se řadí jedna restaurace na druhou a jejichž terasy jsou plné mediteránní atmosféry, se táhne ulice malých barů, bazarů a obchůdků se suvenýry. Obchodníci smlouvají o každou liru a tucty klenotníků čekají na zákazníky. Kdo označuje Antalyi za klenot turecké riviéry, nepřehání. Ze starého města trůnícího na skále, se nabízí nádherný výhled na přístav a moře. V starých, křivolakých uličkách se obchodníci a řemeslníci věnují své práci. Seldžucké stavby ze středověku se řadí jedna vedle druhé a propůjčují čtvrti svůj půvab. Přístavní město patří k největším a nejčilejším v Turecku: hrad a minarety, velkorysé bulváry zdobené palmami, tradiční i moderní stavby a architektura. Na riviéře je nejenom turistickým ale i kulturním a obchodním centrem. Archeologické muzeum v Antalyi má hned vedle Atén jednu z nejvýznamnějších sbírek antického umění. Kousek za městem, kde velkorysé bulváry končí, začíná ta turistická Antalya: podél pobřeží se táhnou desítky kilometrů hotelů všech kategorií.
Dlouhé pobřeží na úpatí pohoří Taurus, jehož zasněžené vrcholky sahají až do 3000 metrů se předvádí v mnoha variantách - někdy vybíhá do moře jako rovina, jindy je porostlé piniovými lesy, pak zase skalnaté a rozeklané. Jenom tři města a mezi nimi rozsáhlé pláže.
 Několik kilometrů před Alanyí, dalším, poněkud menším velkoměstem s mohutnou citadelou, živým přístavem a hektickou všednodenností, leží Side. Ještě nedávno to byla tichá rybářská vesnice s jen několika hotýlky a s malým přístavem, kde se tyčí korintské sloupy - zbytky chrámů Apola a Athény. Připomínají třpytivou periodu kdysi antického města. A stejně tak divadlo, dekorované reliefy a sochami, které šest století kolem našeho letopočtu nabízelo zábavu pro 15.000 diváků. Dnes v jeho sousedství duní moderní diskotéky, bazary jsou plné cetek a replik a z restaurací lákají exotické vůně. Ztěží se najde jiné město, které by dějiny i přítomnost odráželo na tak úzkém prostoru.
V ráji golfařů
Zelená kráska Belek patří k těm mladším resortům na riviéře. Mezi bující zelení upravené pro všechny druhy sportů, kvetoucími parky a ve stínu pinií se decentně zvedá na padesát čtyř- a pětihvězdičkových hotelů. Doprovází je golfová hřiště. Belek a golf v kombinaci s luxusní dovolenou jsou v Turecku synonyma. Není ovšem zapovězen ani dalším příchozím. Obzvláště rodiny s dětmi najdou v Beleku množství výhod, díky kterým stojí za to strávit právě tady chvíle odpočinku a koupání v mělkém moři. Jeho již pověstná čistota s teplotou, která v létě obvykle začíná na 25 °C zhýčká každého.
Antika živě
Kolem morušovníků, pomerančovníkových sadů a rajčatových polí, vede cesta do minulosti. Jihozápadní část Turecka byla v pohnutých stoletích až do přelomu letopočtu křižovatkou antiky. Byly to řecko-římský duchovní svět, křesťanství a islám, které zde zanechaly svá znamení. Antické Perge, necelých 20 kilometrů od Beleku, bylo kdysi předsunutým strážním místem Římanů. Již z dálky je vidět mramorové sloupořadí. Je 300 metrů dlouhé a vede k akropoli. Působivé jsou také ruiny městské brány, agora nebo stadion. Také Aspendos, jenom několik km dál, zažil v této době svoji kvetoucí periodu. Z komplexu ruin vyniká především amfiteátr, který je nejlépe zachovalým antickým divadlem v celém Turecku. Přes 20.000 diváků se zde potěší koncertům nebo každoročnému opernímu a baletnímu festivalu, který je pojmem i mimo Turecka.
 Krajina kolem dalšího města, Manavgatu s řekou stejného jména, láká přírodním parkem Kursunlu, vodopády a příjemným chládkem ve stínu zeleně. K vodopádům jezdí autobus ale atraktivnější je plavba lodí po řece. Přístaviště je přímo ve městě a nalodit se dá hned po návštěvě místního trhu.
Antické chrámy, seldžucké pevnosti, mešity i paneláky. Staré a nové tu na pobřeží vedle sebe existují v jisté harmonii. Co určitě překvapí, je srdečnost domácího obyvatelstva.
Turistický svět zázraků
Riviéra platí jako turistický trendsetter nejenom v Turecku: tematické hotely megalomanského „Světa zázraků“ s replikami ve stylu istanbulského sultánova paláce, moskevského Kremlu, Benátek nebo Titaniku s formulí „všechno exkluzivní, všechno v ceně“ jsou rezorty nejvyšší kategorie pro ty nejnáročnější. Ale jde to i levněji. O něco menší hotely pro rodiny jako Paloma Hotels nebo Sentido Letoonia Golf Resort mají bungalové parky, houpací sítě mezi palmami a svými animačními programy jako např. „středomořské vaření“ osloví i náročnější. I jejich pokoje, vesměs s balkonem jsou prostorné, postele královské a výběru jídla včetně tzv. bioformule je věnována obzvláště velká pozornost. Překvapí svou čerstvostí, rozmanistostí a kvalitou. 
A nezapomeňme na parní lázně hamam – tradiční tureckou relaxaci, která sahá do 11. stol. a kterou nabízí téměř každý hotel. V Turecku se stala součástí společenského života: masérka vás opeelinguje a vytvoří bohatou pěnu, kterou vás omyje. Následuje masáž celého těla vonnými olejíčky. Odcházíte jako znovu zrození!
Termessos a Kemer
Na druhé straně slunečného zálivu asi 40 km od Antalye leží na úpatí hor se zelenými borovicemi, pomerančovníky a oleandry, které hezky harmonují s plážemi a s tyrkysovým mořem přímořské rezorty Kemeru. Ještě než se tam vydáte, vyjeďte si 35 km severozápadně od Antalye na vycházku do přírodního parku Termessos. Uvítají vás strmé průsmyky, pak stáda ovcí a konečně antické památky. Auto šplhá silnicí vedoucí průsmykem ve výšce 1220 metrů. Horský masiv dosahuje s Güllük/Solymosem 1650 m. Termessu se kvůli jeho chráněné poloze vysoko v horách mezi strmými útesy říká také „orlí hnízdo“. Obdivuhodné jsou ruiny antického města zčásti vytesaného do skal, s chrámy, akvaduktem a nekropolí z dob Alexandra Velikého, který Termessos neúśpěšně obléhal. Chráněni vysokými hradbami vzdorovali jeho obyvatelé vojevůdcovým pokusům dobýt město roku 334 před n.l.. Za to, že město zůstalo ze všech antických měst na tureckém pobřeží nejlépe zachováno, lze nejspíš děkovat jeho bezpečné poloze. Při výstupu do strmého, hustě porostlého kopce je to evidentní.
Kdo nezkoumá dějiny, vychutnává alespoň čistý horský vzduch a výhled přes rozsáhlou Antalijskou zátoku. Národní park je typickou ukázkou středomořské flory a fauny. V jeho divoké přírodě má domov celá řada vzácných rostlin a chráněných živočišných druhů, m.j. horské kozy, dravé ptactvo nebo vysoká zvěř.
 Modré nebe, zasněžené vrcholy Taurusu, zeleň a vůně borovic, teplé, tyrkysově modré moře a pláže s oblázky ale hlavně s jemným pískem - to jsou atributy této části Turecka.
S 300 slunečními dny a osmi měsíci koupání - od března do listopadu.
Jak do Antalye:
Největší nabídku zájezdů do Turecka za příznivé ceny nabízí CK Neckermann.
www.ckneckermann.cz
Autor: Marian S. Sucha
 Friuli Venezia Giulia - moře, hory, města a moře pohody
Region vklíněný mezi alpské a dolomitské vrcholy, vlny Jaderského moře a kopcovitou oblast Collio, kde se střetává latinská, slovanská a germánská kultura. Něco jako kaleidoskop různých tradic, jazyků, příběhů a legend. Moře a pláže získaly prestižní ocenění Modrá vlajka, udělované za čistotu vod, upravenost pláží a kvalitu poskytovaných služeb. Z kopcovité vinařské oblasti pochází vynikající bílá vína. A také rozmanitá, malebná a panenská příroda: to vše naleznete v regionu Friuli Venezia Giulia.
 Moře zdraví a pohody - skvělý zážitek pro rodiny!
Na oblouku, který tvoří 130 kilometrů pobřeží Jaderského moře, leží celá řada různorodých přímořských prostředí.Od zlatavých dunových pláží v lokalitách Lignano a Grado, s písčitými plážemi a pozvolným přístupem do moře, po skalnatá pobřeží v přírodní rezervaci Duino, kde stěny útesů prudce spadají až ke dnu moře. Odpočinek, bezpečí a zábava, ale i kouzlo poznávání, procházky přírodou a aktivní život. Moře v regionu Friuli Venezia Giulia nabízí vše v jednom.
Speciální a jedinečné ceny jsou zaručeny i díky Rodinnému balíčku, který zahrnuje vstup do zábavných parků, exkurze dle vlastních požadavků, plavecké kurzy a celou řadu jiných zážitků šitých na míru pro celou rodinu.
Města umění...
Tisíc tváří umění v jediném pohraničním regionu: elegantní a decentní, pyšná na svou krásu a přesto nijak extravagantní. V městech regionu jako Terst, Udine, Grado nebo Aquileia zní různé jazyky - italština, němčína, slovinština nebo friuli - a znají celou řadu vzdálených tradic a náboženství.
... a kaleidoskop chutí
Kuchyně “Made in Friuli Venezia Giulia” je skutečnou směsí tří významných kulinářských tradic – středoevropské, benátské a slovanské – typické chutě regionálních pokrmů se odrážejí v nekonečném množství receptů pocházejících z různých krajů, prostředí a podnebí, které jsou jedinečné právě díky kvalitě místních produktů.
 Tato oblast, odkud pocházejí skutečně jedinečná bílá vína, zahrnuje osm oblastí DOC (Kontrolované označení místa původu), tři oblasti DOCG (Kontrolované a garantované označení místa původu) a dvě meziregionální oblasti DOC, 1500 vinařských podniků, které vyrábějí 80 milionů lahví ročně na ploše o rozloze téměř 20.000 hektarů, světoznámé etikety a dvě skutečné perly jako je Ramandolo a Picolit. A nesmíme zapomenout na Friulano, víno, které je historickou perlou tohoto regionu. Vína z Friuli jsou tradičně spojována s kvalitními víny. V posledním roce téměř všechna vína získala označení DOC/DOCG a jedná se o téměř 90% celkové produkce. V regionu Friuli Venezia Giulia naleznete kořeny vína, jelikož právě odtud pochází 80% italské vinné révy a celkem 30% vinné révy v rámci Evropské unie a 25% ve světovém měřítku.
Info:
www.turismo.FVG.it
Hausbótem po labyrintu irských jezer
Vodní cesta Shannon -Erne je báječnou možností, jak z lodi poznat rozlehlost a krásu irské krajiny a její klidnou atmosféru. Dosud málo navštěvovaná síť kanálů, řek a jezer vede od ostrova k ostrovu, od megalitických sloupů k zámkům a pevnostem, a prozradí vám mnoho z magie, která vždy panovala v někdejší keltské zemi.
Přežvýkavci na břehu najednou zvědavě točí hlavy. Ticho jejich pastvy náhle přerušuje pronikavý pískot. Není to alarm oznamující zloděje dobytka, nýbrž zvuk moderní elektroniky, která řídí plavbu na této vodní cestě. Aghoo, náš křižník, jsme přivázali před zdymadlem. Teď už stačí vydat se s čipovou kartou ke kovovému pultu, který po jejím zasunutí oznamuje s hlasitým pípáním: „Operace běží..." Semafor se přepne z červené na zelenou, ale to už kormidelník vede loď do zdymadla.
 Posádka přidržuje lany plavidlo u zdi komory. Na semaforu za chvíli naskakuje opět červená a neviditelná ruka zavírá pomalu těžká vrata zdymadla. Pípání teď doprovází šumění vody, kterou se plní komora. Mezitím se na hrázi posbíralo několik pejskařů se svými svěřenci. Dámy přerušily svou procházku a zvědavě pozorují, jak stoupající voda vynáší naši loď. Pro krajinu, jejíž obyvatelé ještě pořád topí rašelinovými kostkami, je až paradoxní, co všechno dá taková „chytrá" kartička do pohybu: My, lodníci, na čas díky ní řídíme nejenom šestnáct zdymadel, ale také platíme kotviště u mol podél třiašedesát kilometrů dlouhého kanálu. Mikročip v kartě nám podle potřeby zapne pračku v marině nebo třeba odsaje odpadové vody z nádrže.
Kouzlo mezi přeháňkami Ráno před vyplutím nám v Ballinamore, našem výchozím přístavu, jeden Ir, kterého jsme potkali na hlavní ulici při nákupu proviantu, prozradil, že tak krásné počasí tu již dlouho nebylo. Měl pravdu. Bylo půl deváté a nebe bylo neposkvrněné a blankytně modré. Jenom jeden obláček byl vidět, a to již čtvrté dopoledne za sebou, přesně jak se domorodec dušoval. Slunce nás hřálo i o dvě hodiny později, když nás rusovlasý instruktor Patrick zasvěcoval do řízení naší pénichette.
Teď máme za sebou třetí přeháňku a dvě hodiny plavby. Čerstvý vítr nám fouká jemný déšť do obličeje a na zachmuřeném nebi se sbíhají další mraky. „Kouzlo Irska spočívá v náladě, která vzniká mezi dvěma přeháňkami," tvrdil nám Francouz Patrice Nemours, který před deseti lety zaměnil sluneční středomořský jih za mokrý atlantský sever. „Spočívá v náladě, která vzniká mezi dvěma přeháňkami, směsi, jež kombinuje všechny extremity pod šedým nebem, na němž několikrát za den jako úsměv v tváři zazáří slunce - jednou jako vybledlá žlutá koule, jindy jako zářící směs vody padající z nebes. Místní jí říkají Liquid Sunshine - tekuté sluníčko." O slunce v Irsku není nouze - máme jej hned několikrát za den... A když opět vykoukne z mračen, rozzáří irské kopce v syté zeleni.
Coby hračku drží Patrice Nemours kormidlo v rukou. Rovně jako po přímce vede loď přes kanál k prvnímu zdymadlu. „Na levé straně máte rudé značení a vpravo černé, držte se mezi tím," radí nám anglicky se svým silným francouzským přízvukem. Tím končí náš dvacetiminutový „crash kurz" a my jsme na týden kapitány. Tok vody ustává, přední vrata se pomalu otvírají. Naše pohodová plavba pokračuje tempem deset kilometrů za hodinu, víc tady není povoleno. Vlny od lodi by narušily opevnění břehů. Po vyplutí z Ballinamore narazíme na majestátní Shannon, nejdelší řeku Irska. Ta se vine od hrabství Cavan na severu Irské republiky směrem na jihozápad téměř čtyři sta kilometrů, aby se u Limericku konečně vlila do Atlantiku. Na splavné délce dvou set dvaceti kilometrů propojuje početná jezera, na březích s chráněnými přírodními parky i historickými památkami. Na severu je přes kanál Shannon-Erne Waterway propojena s jezery Upper a Lower Lough Erne (Horní a Dolní jezero Erne). Tento pro sever Irska typický labyrint ostrovů s meandry řeky dělící zelené luhy a močály a malá jezera a větrem ošlehané rákosí není určitě nic okázalého. Přesto jde o jeden z nejvýznamnějších evropských mokrých biotopů.
 Ballinamore, to v galštině znamená něco jako velké město, má kolem čtrnácti set obyvatel a devatenáct pubů. V okolí městečka je v okruhu deseti kilometrů kolem čtyřiceti jezer. Některé spojuje širší a pak zase užší tok řeky, v jejíž klidné vodě se zrcadlí staré duby a jejíž břehy lemuje rákosí a bažinaté pastviny s ovcemi, koňmi a dobytkem. V Ballyconnell, městečku u dalšího zdymadla, živě zažijeme pohodu pravého nedělního irského pubu. Jmenuje se Molly Maguire's a je jedním z tuctu na dlouhé hlavní ulici, kde se o víkendech setkává půlka městečka. Celé rodiny, skupinky mladých i důchodců sedí kolem těžkých dubových stolů naproti krbu nebo stojí u baru. V ruce třímají první nebo druhý guinness tohoto odpoledne. K pubu patří samozřejmě tmavé pivo a irská whiskey. A všichni se baví, jako by byli jedna velká rodina... Na promítacím plátně běží sportovní přenos. Jde o jakési finále „All-Ireland Senior Football Championship" s manšafty z krajů Tyrone a Kerry. Sport, který na první pohled vypadá jako rugby, se ve skutečnosti jmenuje gaelic football a dublinském stadionu sedí osmdesát tisíc diváků... Pozdější vítěz Tyrone není z republiky, ale z Ulsteru, tedy ze Severního Irska.
 Černá smetana sbližuje Irsko je proslavené svou pohostinností a nezaměnitelnými hospůdkami. Největším lákadlem, přitahujícím turisty na smaragdový ostrov jako magnet, je bezesporu typicky irský způsob života. Pro přátelský rozhovor v útulném pubu je vhodná každá doba. Pokud je pravda, že Irové jsou po ránu jednoslabiční, tak to určitě neplatí večer, když jsou ve svém živlu a na své „trvalé adrese". V pubu se Irové scházejí, aby si vyprávěli příběhy, zazpívali a jinak si užili craic - chvíli, která v galštině vyjadřuje „zábavu". Konverzace s množstvím vytříbených frází a vtipných metafor nebo veršované přípitky patří ke zdejšímu umění. Malé vesničky se starou keltskou minulostí nemají často víc než tucet domů, přesto zve několik hospod každý večer místní, kteří zde tráví večery. A k hostům patříme také my. Dnes jsme v Belturbet, další večer si zase připijeme o několik zdymadel dál, v Keshcarrigan...
Místní lidé jsou velmi komunikativní a je zvykem, že do své konverzace a zábavy zahrnují i příchozí. Diskutujete se sousedem o všem a o ničem a necháváte se unést zvuky houslí, dud nebo harmoniky, opěvujete krásu irských selek a ještě víc tamního chmele a ječmene - s černou smetanou jejich vlasti v ruce - pokud ne, tak místní okamžitě poznají, že nejste odtamtud. Během několika minut si snadno uděláte nové přátele.
Před zelenou hranici do Severního Irska Pod starými mosty si náš hausbót razí cestu vodou. U mostu s číslem 22 přechází kanál v meandry hraniční řeky Woodford River. Jeden břeh je Britský druhý Irský... Hranice probíhá odsud  až k Upper Lough Erne (Horního jezera Erne) středem řeky. Vidět ji je jenom na mapě. Žádné hraniční kontroly jako na silnici několik km dál. Pro ty kdo plují kanálem je to zelená hranice v bahnovité tmavohnědé vodě kanálu. Bažiny a louky se šťavnatou trávou vroubí oba břehy.
Pohledem bloudíme po okolí, kde se střídá voda s kopečky pokrytými kobercem sytě zelených luk, kde se pasou krávy, koně a ovečky. Některé stojí téměř ve vodě. Z lodě je vidět věci jinak než ze břehu. Šedé žulové domky nám prozrazují, co se skrývá za zdivem nebo zelení porostlým oplocením kolem silnice. Někdy oddělují kamenné zídky ovcemi poseté pastviny. V bažinách se z času na čas objeví cok- typická jednoduchá loďka místních zemědělců ve které přepravují ovce a krávy po jezeře k novým pastvinám.
Když loď brázdí větrem lehce zvlněnou hladinu a vlny na zádi se ztrácí v proudu řeky a příští pevnina je jenom ptáky obydlený ostrov, vznikne neočekávaný pocit širokého prostoru.
Historie jedné vodní cesty: Kanál Shannon-Erne Plavba teď pokračuje bez stresu ze zdymadel a je ve znaku drsné romantiky krajiny kterou míjíme. To nám také otevře možnost, pohrát si trošku s rychlostní pákou a vyzkoušet citlivost kormidla. V malém muzeu nedaleko zdymadla Aghoo, kde jsme si udělali polední přestávku na pevnině, je "skanzenová" sbírka asi několika tisíc zemědělských artefaktů z tzv. "pre-famine Ireland" - tj. z doby před velkým irským hladomorem, který poznamenal také 63 km dlouhé vodní cesty.
Byla navržena v letech 1842-59 jako Ballinamore-Ballyconnell-kanál se 16 zdymadly a 32 mosty a měla sloužit jako dopravní tepna regionu mezi řekami Shannon a Erne a vyvést jej ze zaostalosti a izolace. Spojení, pojmenováno podle hlavních míst hrabství Leitrim a Cavan mělo uzavřít poslední velkou díru v síti irských povodí a propojit vodní toky a jezera tvoříce spojnici mezi Belfastem, Dublinem, Waterfordem a Limerickem.
Přání o prosperitě zůstalo snem. V letech 1845-50 vypukl v Irsku hladomor, tzv. "potato famine". Bramborový škùdce zničil veškerou kultivaci brambor na ostrově. Přes 1 milion Irů umřelo hlady a ještě víc bylo přinuceno opustit vnitrozemí ostrova a hledat štěstí u moře a za oceánem. To vrhlo stín i na hrdý projekt. 14 dlouhých let hrabali a kopali pracovní kolony 39 km dlouhou trasu podél malé říčky Woodford, aby ji udělali splavnou spolu s 21 km stojícími vodami a početnými jezery. Současně vydřeli bezohlední statkáři místním sedlákům, ze kterých nejeden nádeničil na kanálu poslední košili.
Ačkoliv byl kanál v roce 1859 dokončen, prakticky nikdy pořádně nefungoval. Mnohé z dřevěných vrat zdymadel netěsnily, bahno a padající břehy blokovali pasáž. Stížnosti lodivodů a nespokojenost politiků se množily. Konec zpečetila železnice. Již v 60. letech 19. stol. byla železniční doprava rychlejší a pohodlnější. Do roku 1869, když kanál z finančních důvodů konečně uzavřeli jim oficiálně proplulo jenom 8 nákladných lodí. Více než sto let později, v letech 1990-93, bylo z fondů Evropské Unie investováno 30 milionů Liber na rekonstrukci tohoto vodního díla a v květnu 1994 byl kanál opět otevřen, tentokrát pro turistickou plavbu. Krátce po znovuotevření bylo lodí hned stovka. Dnes zde plují téměř výlučně kapitáni volného času. Zboží se jmenuje turizmus a ten je většinou z evropské pevniny. V přístavech kolem kanálu kotví pozoruhodná flotila hausbótu a jachet všech velikostí a tvarů. Téměř 4000 rekreačních jachet všech kategorií ročně propluje řekou a kanálem, ke kterým se od r. 1998 přidaly také severoirská jezera.
Zastaveníčko pro lišky, vydry a rybáře Ze století klidu podél břehů vodní cesty profitovala samozřejmě příroda. Dobyla zpět svůj terén a přitáhla nové obyvatele: Lišky a jezevci žijí na březích, k volavkám a labutím se pravidelně přidají tažní ptáci. V jezerech žije pstruh, losos, candát a úhoř v množství, které slibuje bohatý úlovek pro štiky a vydry ale hlavně rybáři, přijíždějící z celé Evropy zde najdou bohatý úlovek.
 Naše plavba pokračuje přes Cavanská jezera. Jsou roztáhlá a rozprostírají se podél nízkých kopců a močálů. Provincie Cavan je historicky geografickou a kulturní křižovatkou, kde se promíchávali rodiny přistěhovalců z Meath, severního Connacht a jižního Ulstru, hráli své typické lidové písně, pili whiskey a nejednou se i poprali. Je to region s velice živými folklóry.
Belturbet, na březích řeky Ers, náš další přístav, patří k Irské republice. Má asi 1500 obyvatel a hlavní ulici s 16 puby. Všechny jsou rodinné podniky a o víkendu v nich zazní irská lidová muzika. Tlustý sympaťák Martin Donohoe hraje v jedné z hospod své "tasty touches" na heligonce. Město je známo svým festivalem lidové hudby - County Cavan Arts Festival „Nyah". K zajímavostem městečka patří rekonstruovaná železniční stanice připomínající epochu železnic v Irsku (do roku 1959). Po proplutí Upper Lough Erne (Horního jezera Erne) následuje království jezer, hrabství Fermanagh, které je rájem ptáků, vodních rostlin a květin. Je to také tajný typ pro rybaře. Zde plujeme opět Severním Irskem. Náš cíl Enniskillen, nás vítá zámkem Watergate přímo u vody. Pevnost z mohutných žulových kvádrů hlídala po staletí přístup k někdejšímu sídlu Clanu Maguirů. Maguirovci vlastnili flotilu asi 1500 lodí k ochraně města. Toto protestantské území od dob Tudorů má staré historické centrum a nabízí se jako výchozí bod k poznání rázovitosti Ulstru.
Z vysokého kopce vzhlíží na řeku a město s 15.000 obyvateli, pro irské poměry již velkoměsto, proslulé gymnázium Portora College. K celebritám tohoto kulturního chrámu severu patřili Oscar Wilde aSamuel Beckett. Město má i dnes 5 colleges: katolické pro holky, protestantské pro holky, pak ještě jednou to samé pro kluky a jedno integrované gymnázium.
 Poslední zastavení: rákosí Opět na palubě, bereme kurs na Ballyconnell, pak Ballinamore. Jsme téměř u cíle naší plavby. Už se nemůže nic stát, zdá se že jsme to zvládli, myslíme svorně a zvedáme skleničku whiskey. Když se najednou vítr zvedne a zamračené nebe nám nadělí poněkud těžší kapky deště než jsme zvyklí. Rychle tedy do podpalubí, kde je další, dolní kormidlo. Jenomže, ať děláme co děláme, kormidlo nechce poslouchat a přesto, že trvá jenom několik okamžiků, než situaci vyřešíme, je naše loď nezadržitelně v rákosí. Přidat plyn nepomáhá, naše dlouhé tyče se zapíchají do bahna a krávy v našem sousedství jenom přežvýkají a koukají nepochopitelně co to vyvádíme.
Co dělat? Patrick říkal, "cokoliv se vám přihodí s čím si nebudete umět poradit, máte můj telefon..."
Z mobilu, který máme k dispozici nás po chvíli uklidňuje. "Vyčkejte trpělivě, pošlu vám někoho s pomocí. To ale jak se již brzy ukáže, není zapotřebí. Po chvíli pluje kolem další loď z naší skupiny a na naše "myday" ze zvědavosti zastavuje. Házíme jim lano a spojenými koňskými sílami dvou motorů vytáhneme naši Aghoo z rákosí. Že se záchranáři vykouklo opět i sluníčko zpoza mraků, bylo o to příjemnější.
Když za necelou hodinku vplouváme do přístavu, který jsme před týdnem opustili, nechce nikdo věřit že to je konec naší plavby po irských kanálech - tedy alespoň pro tuto dovolenou...
Dovolená na hausbótu Pénišetě - zahrát si jednou na kapitána...
K tomu abyste si zapluli na hausbótu nepotřebujete ani řidičské oprávnění. Půl hodinky instrukce stačí a již jste vlastním pánem (kapitánem) a můžete sami rozhodovat, kde spustit kotvu a kde vystoupit na břeh. Vlastně je pojem hausbót mylný. Pénichette (pénišet), jak se jim ve Francii říká, jsou lehce ovladatelné a hezky navržené luxusní jachty pro 2 až 12 osob s komfortním salónem, prvotřídně vybavenou kuchyní a prostornými kajutami s teplou vodou, sprchou a WC.
Většina turistů chartruje svou loď na týden. Možný je ale také víkend nebo minitýden. Cenově vyjde týdenní pronájem lodě podle velikosti a typu lodě a sezóny přibližně na 10.000 Kč na osobu.
www.locaboat.cz
info@locaboat.cz
INFO:
Vodní cesta Shannon Erne Waterway je pro ty kteří spěchají zvládnutelná asi ve 14 hod. plavby. Pohodovou dovolenou za 1 týden.
Co se dá dále dělat: Kromě početných cílů na jezerech (Lough) řeky Shannon a Erne, jsou na březích zajímavé zastavení (Keshcarrigan, Ballinamore, Ballyconnell), možnost procházek, jízdy na kole, veslování apod.
Nejlepší doba: Letní měsíce ale prakticky od dubna do listopadu.
Rybaření: V Irsku jste nejenom v ráji rybářů. Upper a Lower Lough Erne patří k nejoblíbenějším rybářským revírům. Sladkovodních ryb všech druhů a velikostí je zde v přebytku. Jsou zde navíc početné druhy pstruhů, které jsou velmi bojovné.
Navíc nepotřebujete často ani rybářský lístek. V Severním Irsku potřebujete rybářský lístek.
Jak do Irska: Dublin má dobré spojení s Prahou. Let trvá dvě a půl hodiny. Přímé spoje nabízejí ČSA (ceny začínají od 2990 Kč za zpáteční), tak i irské aerolinky Aer Lingus (od 1000 Kč za jednu cestu). Tyto ceny jsou uváděné jako nejnižší bez letištních a dalších poplatků a je třeba včasná rezervace, abyste se k nim dopracovali.
http://www.aerlingus.com/
http://www.csa.cz/cs/czechia/cz_home.htm
Informace:
www.ireland.ie
www.tourismireland.com
Šífování po kanálu Midi
© Marian S Sucha
Po 18 hodinové cestě konečně v cíli: předání lodě, kontrola inventáře, vybalit kufry, nalodit kola, uskladnit proviant, naslouchat pozorně co říká instruktor v 15 minutovém crash kurzu... a již zvedáme kotvy.Od poloviny března do půlky listopadu patří nejhezčí kanál jižní Francie hobby kapitánům a jejich posádce.
 Pomalu bafá Penichette pod zelenou listnatou střechou. Sluneční paprsky se hrají v bujných korunách platanů. Pod nimi se zeleně blýská voda kanálu. Vážky si občas sednou k oddechu na naše záda a na březích zpívají cikády svůj blues o konci léta: Dovolená na hausbóte v jižní Francii, to je požitkové koukání a pohodlné šífování. Bez kapitánských patentů a řidičských oprávnění. Zato ale s nadšením a denně rostoucí zručností v ovládání našeho 15 metrového křižníku. Platany, které lemují oba břehy vodní cesty a vrhají stíny na vodu byly zasazeny před 300 lety při stavbě kanálu spolu s cypřiši a topoly aby zpevňovali půdu podél prvotřídního inženýrského díla: Canal du Midi.
Jeho stavitel Pierre-Paul Riquet, bohatý výběrčí solních daní přesvědčil v r. 1662 ministry krále Ludvíka XIV v daleké Paříži o významu propojení Středozemního moře s Atlantikem přes řeku Garonnu. Dokončení tohoto plánu, o kterém na jihu snili již od dob římských Riquet nezažil. Umřel šest měsíců před dokončením veledíla na kterém kopalo a lopotilo 12.000 dělníků 14 dlouhých let.
Tato stavba století a dnes památka UNESCO zahrnuje kromě kanálu také dalších asi 350 staveb: bazény (bassins) a komory, akvadukty, stáje pro koně, viadukty, bezčetný počet mostů a 64 zdymadel. Lodi proplouvají dokonce i tunelem. Riquet na dlouhých procházkách vyměřoval průběh kanálu, navrhoval konstrukci mostů a vynalézal oválovité komory zdymadel ve kterých mohly lodě, tehdy jakési břichaté vodní kočáry manévrovat. A stejně tak plánoval dnešní město Séte s přístavem na Středozemním moři. To vše se znalostmi da Vinciho a Galilea a technikou 17. století.
Obrovská přehrada na nejvyšším bodě kanálu v Saint-Ferréol, sbírala od té doby vody přitékající z hor Montagne Noir, takže zdymadla kanálu mohly z jejich přítoků podle přesně vypočítaného systému zvládnout celkem 190 m výškových rozdílů.  Od 1681 až do 19. stol zajišťovaly nákladní penichetty velmi čilou přepravu zboží a přinášely správcům zdymadel plat a obživu.Dnes patří kanál kapitánům jiného typu. Ti neznají spěch a mají čas popovídat si se strážci zdymadel a odkoupit jim vino, sýr, regionální uzeniny nebo ovoce. Vlečné cesty podél kanálu po kterých po staletí táhly koně lodě s nákladem, slouží dnes cyklistům, rybářům a běžcům.Tohle mistrovské dílo se stalo součástí krásné jihofrancouzské krajiny.
Eliptická zdymadla, úzké obloukovité mosty pak jednoduchý a jednotný styl skladů, špýcharů a stájí pro koně, domky správců zdymadel, dokonce jedna kaple na březích 240 km dlouhého kanálu vytváří ensemble, které s dostalo na listinu kulturních památek UNESCO. Několikapatrové (schodovitá) zdymadla u Fonsérannes a přehrada u Saint-Ferréol s 30 metrovou hrázou, něco do té doby nevídaného, fungují dnes jako kdysi. Kanálové mosty jako např. Libron u Agde vedou nad malými říčkami. U Malpas mizí kanál dokonce v jednom kopci: 161 metrů dlouhý je podjezd který ještě před propojením britského ostrovu s Evropou vešel do historie jako nejstarší kanálový tunel.
 Jako kdysi, vede kanál přes Sète a jezera podél středomořského pobřeží kolem starořeckého Agde, a podél Beziérs, města Katharů k středověké pevnosti Carcassonne a spojuje vinařství Languedocu s Toulouse, metropolí Midi. A opakovaně otvírá obrovská alej stromů výhledy na krajinu malovanou v teplých okrových a zelených tónech. Široká pole s melony a kukuřicí pak vinice a slunečnice a na obzoru v modrém oparu siluety řetězce pahorků, sem a tam vesnička s domky ze sluncem vybledlého kamene a rudými taškami na střeše.
Na kanálu je více malých přístavů odkud je možno podniknout plavbu: Lattes v Camargue u moře, Argens u Carcassonu a také v Négra, východně od Toulouse. Zde začíná v tempu 8 km/hod naše cesta směrem Středozemní moře. Pod zelenou alejí povede kanál naší penichette, luxusní jachtu postavenou ve stylu francouzských nákladních lodí podél městečka Castelnaudary a mohutných opevnění hradu Carcassonne, který se svými 53 věžemi vytváří dojem pohádkové kulisy až k Argens, cíli naší plavby.
U Avignonet-Lauragais, růžovém  městečku, které ve středověku zbohatlo obchodem s pastelem se vyplatí vyhodit kotvy. Na poloostrově v korytě kanálu vypráví muzeum „Centre Pierre-Paul Riquet" historii vzniku a vývoje tohoto díla století. Pro nás to je také čas na vylodění kol a výlet do Villefranche-de-Lauragais, bastidy z 12. stol než se dostaneme do regionu, který vešlo do francouzské gastronomie jídlem zvaným cassoulet.
Degustaci vina v Mongeard následuje neopomenutelné mlsáníčko na velké specialitě regionu: v hrnci pečené bílé fazole s kachním confitem a klobásou. Není co se divit, že zpáteční cesta k lodi nám přijde alespoň dvakrát tak dlouhá. Pomalý rytmus dne, rozhovory na palubě při soumraku a knížka před usnutím v teplé kabině hladí duši a rozbíhá v hlavě jiný film: jmenuje se „Touha po návratu" a promítají se vněm místa příští cesty.Za obelisken v Avignonet-Lauragais, který uctíva Riquets začíná opět zelení zastřešený kanál a asi po 10 km se vynořuje zvonice kostela St. Michel v Castelnaudary, další město cassouletu s honosnými renesančními domy a starým mlýnem na řece. Zde se čas nezastavil - jeho takt je prostě jiný a ten si říká do-vo-le-ná.
INFO:
Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
Tel.: +420 774 024 399
Předávání lodě:
Ptejte se pokud něco nepochopíte. Instruktor vám to opakovaně předvede.
Řízení lodi je opravdu snadné a zvládne ho i ten, kdo nemá žádné zkušenosti.Proplouvání komorami není složité a navíc vám každý ochotně pomůže, není se čeho bát.Vezměte si s sebou jízdní kola, vyplatí se to, dají se však i půjčit přímo v základně.
A nezapomeňte na rybářské náčiní - zdejší ryby sice nejsou výrazné chuti, ale zpestří jak jídelníček tak i plavbu.
|
|
