NEAPOLSKÉ IMPRESE

Co dělá Neapol tak výjimečnou a plnou atmosféry? Jsou to lidé! Jsou všude, gestikulují, mluví, smějí nebo se procházejí - a žijí. Velký plakát u vstupu do čtvrti Quartieri Spagnoli tvrdí: Essere Napoletano é Meraviglioso - Být Neapolitáncem je úžasné. Mezi balkony a okny vlají ve větru italské vlaječky, vlastnoručně namalovaná pouliční cedule ukazuje cestu k jedné z četných trattorií. Na každém kroku jsou pouliční stánky s tričky a figurkami slavného Diega Maradony v nejrůznějších provedeních a velikostech a také plakáty s celebritami a neapolskými rodáky: Sofia Loren, komik Totó (Antonio de Curtis), zpěvák Pino Daniele nebo někdejší hlas Itálie Enrico Carusso. Zde jakoby se čas zastavil v padesátých letech minulého století. Úzký labyrint uliček, který se strmě táhne nad luxusní via Toledo nám prezentuje Neapol jako tu typickou Itálii, kterou jsme poznali v kině: pestrá, hlučná, chaotická, bez pravidel. Na šňůrách napříč ulicemi se třepotá barevné prádlo, slunce sporadicky proniká mezi domy, v uličkách rachotí skútry.

Lidé žijí nahuštěně vedle sebe v této části města, která byla v 16. stol. postavena pro španělské vojáky. Po jejich odchodu měly Quartieri dlouhá léta špatnou pověst. Po staletí zde žili ti nejchudší z chudých v bídě, drceni četnými epidemiemi, o kriminalitě nemluvě. V přízemích domů si vytvořili jednoduché pokoje. Dnes tyto tzv. bassi hlídají starší dámy, které se starají o domácnost, věší ručně vyprané prádlo podél zdí ulice, pletou nebo ve fritézách připravují smaženou pizzu. Nicméně v posledních letech se z neapolských bassi stávají botteghe - dílny nebo trattorie. Quartieri přitahujÍ studenty a umělce a vyvíjí se k trendové čtvrti i když cesta k ní z mondénní via Toledo s butiky, cukrárnami a bary je ještě pořád výletem do jiného světa. O zdi domů jsou opřené mopedy, někde se najde i místo na zaparkování malého cinquecento. Hlídají je líné, podřimující kočky. Na budovách a ve vnitřních dvorech jsou městské svatyně - votivní edikuly nebo zaskleněné vitríny se soškami od Madony až po svatého Gennara, patrona Neapole. Nejsou jen součástí městského koloritu, ale živými místy adorace, před nimiž se zastavují kolemjdoucí, aby zapálili svíčku nebo položili čerstvé květiny. Každou neděli dopoledne ulicemi prochází průvod se standardami farnosti v doprovodu kapely. Nikde není člověk duši Neapole blíž než v Quartieri Spagnoli. Jednopokojové byty obrácené do ulice jsou většinou velmi jednoduše zařízené. Ale zdá se, že obyvatelé si s tím umí poradit: stůl a židle vynesou před dveře, rozšíří si tak obývací pokoj a přes ulici klábosí se sousedy a popíjí kafe. V tomto městě se velká část života odehrává venku, ulice je dvorem. Do bytů se přesouvá jenom vůněmi z hrnců a zvuky televize.

Pronikavý hlas z megafonu nás přivolá ke zcela neobvyklé podívané. Malý otevřený náklaďáček, trojkolka ape, naložený až po střechu, projíždí čtvrtí, jeho řidič nabízí hlasitě své zboží. Paní na balkoně přeruší drb se sousedkou v okně naproti a křičí něco k prodavači. Hned nato putuje dolů na ulici plastový kbelík připevněný na provaze i s penězi. Prodavač vloží do kbelíku zboží a žena vše vytáhne k sobě na balkon. Nahoru a dolů létají další košíky, hlasy přerušuje jen hluk mopedů.

Dlouhá ulice, via Pignasecca, do které se vstupuje u náměstí piazza della Carità je nejstarší trh Neapole s vůněmi a barvami, s nimiž se můžete setkat pouze zde; vzrušující a malebná a doslova sršící vitalitou... Je to hlučný, pestrý trh, kde se mezi trhovci a nakupujícími každý den odehrává komická opera smlouvání v neapolštině, pro nás nesrozumitelným jazykem, hlasitě, vášnivě a hodně a divoce gestikulujíc. Koše se zeleninou a ovocem, citrony nebo pomeranči se zelenými listy - je na nich vidět, že byli hýčkáni sluncem. Pouliční stánky krámky s vchody ověšenými zbožím jako vánoční stromek, další zboží je vystavěno na úzkém chodníku. Neustávající tok lidí omámených svůdnými vůněmi proudí od metra k městské lanovce funicolare na konci ulice nebo opačně. Někdy musíme uskočit stranou a vyhnout se kolem projíždějícímu skútru, který si to sebejistě uhání touto pouliční anarchií... Je toho tolik k vidění, slyšení a ochutnání, až to mate smysly. Kdo se sem dostane v době oběda, nemůže neochutnat alespoň jedno z typických neapolských pouličních jídel. La Pignasecca je známá svými početnými friggitoriemi, kde smaží vše co se vejde do hrnce s olejem, hned vedle je tripperia s místní pochoutkou, telecími dršťkami. V početných pizzeriích a jednoduchých trattoriích, si můžete pochutnat na těch nejtradičnějších pokrmech Neapole od polévky z mušlí až po nejrůznější těstoviny.

 A pak jsou tady rybárny, kde na stole v ledu leží čerstvě ulovení mečouni, tuňáci nebo korýši. Těm prostě nelze nepodlehnout. Když si chceme před Pescheria Azurra zabrat právě uvolněný stůl, jsme vlídně upozorněni, že na druhé straně úzké ulice již čeká půl tuctu dalších zájemců, kteří jsou na řadě před námi... V Neapoli se na jídlo čeká. Když na nás konečně přijde řada, kuchařka nám uřízne filet z mečouna, přidá krevety a hrst mušlí a přinese sklenky s Lachryma Christi, což jsou "Kristovy slzy", typické bílé víno spod Vesuvu, dáme se do řeči s našim sousedem u stolu. Professore miluje svoji Neapol a dá nám zajímavé doporučení: chcete-li spatřit něco zvláštního, podívejte se do neapolského metra. Jso to nejkrásnější stanice metra v Evropě. Tak jsme se vydali k stanici metra Toledo, která je jednou ze zvláštních pozoruhodností Neapole. Náš professore měl pravdu, jízda neapolským metrem se rozhodně vyplatí. Toledo je částí projektu Metrò dell Arte, stanic metra ztvárněných prestižními architekty a návrháři. Jejich výsledkem je jedinečné muzeum moderního umění. Ve 12 stanicích linie 1 a 6 je vystaveno více než 180 originálních uměleckých děl - interiérů - od 90 světově proslulých autorů. Televize CNN a britský Daily Telegraph ohodnotily Toledo jako nejhezčí stanici metra v Evropě. Ale nejenom Toledo a Dante, také Università, Museo a Materdei, která skončila jako dvanáctá stojí za shlédnutí. Nicméně Toledo je korunou neapolských "uměleckých stanic". Jeden z vchodů do stanice střeží ocelový kubistický kůň s "Rytířem z Toleda". Mozaiky na zdech vestibulu stanice s Vesuvem a patronem města Gennarem vyprávějí historii Neapole. Baskický architekt Oscar Tusquets Blanca vytvořil pro stanici Toledo fantastickou jízdu eskalátorem. Pod úchvatnou stropní mozaikou, vymalovanou psychedelickým vírem fialovomodré barvy, klesá široký eskalátor 50 m hluboko pod ulici. Při sestupu k nástupišti se stěny nejprve zbarvují do okrové a žluté barvy - odkaz na neapolský tuf a slunce. Následují vodově modré zdi, které vytváří dojem mořských hlubin.

Světle modré azzurro přechází do tmavě modré, na bočních stěnách obdivujeme instalaci obrazu moře, zvlněného neustálým pohybem vln... "Crater de Luz" - oválná modře zářící šachta osvětluje eskalátor světlem z ulice nad metrem. Naši cestu do hloubky k nástupišti doprovází klasická hudba, šumění moře a zvuků vln omývajících pláž. Piazza Dante, naši cílovou stanici navrhl italský architekt Gae Aulenti. Na stěně vedoucí k eskalátorům jsou neonově vyzářeny verše z Danteho Convivio. Aulenti také přepracoval urbanistické řešení rozlehlého náměstí s básníkovou sochou. Zkombinoval moderní skleněné pavilony s monumentální architekturou 18. století a historizujícím Dantovým pomníkem podle obrazů malíře Giorgia de Chirica (1888-1978). Z náměstí směrujeme k Port'Alba, imposantní městské bráně z 17.stol. Vedou nás k ní stánky s knihami. V knihkupectví Berisio nás zve malý bar k zastavení. Před krámkem se stohují knížky, gramofonové desky a grafiky, u stolků sedí knihomolové, popíjí kafe a listují v ošumělých svazcích. Nové, z druhé nebo třetí ruky... Kolemjdoucí se krátce zastaví a hrábnou zvědavě do stohu - člověk nikdy neví... někteří knihkupci mají také jedinečné a vzácné knihy. Neapol je známá svým vynikajícím espressem, které je zvykem pít ve stoje u baru. Ale zde v království knih si můžeme dopřát kafe se sladkými dobrotami. Neapolskou specialitou je sfogliatella, zákusek z listového těsta se sladkou ricottovou náplní a pak rumový zákusek babà. Ve vico Fico al Purgatorio na rohu s via dei Tribunali, kde ulička bouquinistů končí, spočívá na kamenném podstavci Pulcinella, jeden a půl metru vysoká bronzová socha, jejíž velký nos připomínající zobák je vyblýskaný pohlazeními kolemjdoucích -pro štěstí. Nosatá postava s černou maskou a často v bílých šatech, pochází z jihoitalského lidového divadla - Commedia dell'arte.

Jejím obvyklým temperamentem je zlost, jízlivost a lstivost a hlavním způsobem obrany je předstírání, že je příliš hloupá na to, aby chápala, oč se jedná. V Neapoli se jí nedá vyhnout: potkáte ji ve starém městě, kde hraje na mandolínu, v divadle nebo u tanečků tarantely. V zajetí pověr a štěstěny Neapolské centro storico je jednou z nejhustěji osídlených městských čtvrtí v Evropě. To je také jeden z důvodů, proč se na sousední rušné via Tribunali mezi trattoriemi a bary stále ještě nacházejí řezníci, cukrárny (cremerie) a malé krámky s delikatesami a potravinami, které často nabízejí své pochoutky přímo na ulici. A večer se neapolské staré město naplní davy lidí, kteří klábosí na náměstích, procházejí se uličkami a v hloučcích čekají před trattoriemi na další volný stůl. Zvuky, nezaměnitelná vůně neapolské kuchyně a živý chaos jsou prostě fascinující. Největší dav se shromažďuje před historickou pizzerií Sorbillo. Všichni čekají na Margheritu, tu nedbale nadýchanou pizzu s rajčaty a mozzarellou. Tato autentická pizzerie u jejíž vchodu visí dva červené corni, je mezi obyvateli města nesmírně oblíbená. V starém městě vedou úzké uličky podél antických sloupů a fontán k městským hradbám a polorozpadlým nádvořím, k chřadnoucím palácům, kostelům a podzemním katakombám. Nejznámější ulice v Neapoli je "SpaccanapolIi". Jak její název říká, tato ulice doslova "rozetne" historické centrum města na dvě části. Ulice nabízí náhled do rozmanitosti Neapole. Kolem Spaccanapoli na via San Bagio dei Librai se střídají butiky plné kouzelných pomůcek s amulety, masky Pulcinelly, náramky a cornetti, se sázkovými kancelářemi Ricevittoria del Lotto. Jasně červené rohy všech velikostí charakterizují nabídku v ulici. Jako přívěsky na klíče, náhrdelníky nebo visící nad dveřmi domům jsou prvořadým prostředkem proti malocchio (zlému oku/uhranutí) a negativním energiím. Pro Neapolitánce je nemožné nemít tento amulet. Corno, roh štěstí je symbolem Neapole a jedním z nejčastěji kupovaných předmětů a suvenýrů. Nachází se téměř v každé neapolitánské domácnosti - prostě amulet, bez kterého se nelze obejít. Neapol je esoterické město, bohaté na pověry, magii a čísla a je silně spjato s loterií. Via San Bagio dei Librai je ulice s magickými čtverci, "pouliční matematická univerzita Neapole" jak tvrdí jeden nápisů na zdi sázkové banco di lotto. Vykládání karet a předpovídání čísel v loterii jsou umění, jejichž kouzlům se i moderní Neapolitánci jen stěží vyhnou. Jako vášniví sázkaři nespoléhají při hře pouze na náhodu. Jejich sny si pomocí Smorfie, neapolského snáře, nechají propočítat v očekávaná výherní čísla. Neapolské betlémy Na via San Gregorio Armeno mezi ulicemi via Tribunali a via Benedetto Croce, se po celý rok konají Vánoce. V dílnách kolem barokní věže stejnojmenného kostela se po staletí pod zručnýma rukama betlémářů mění hlína, barvy a skvostné látky v propracované betlémové figurky. Neapolský betlém to nejsou jen jesličky se svatou rodinou s pastýři a anděly. V kopcovité scenérii před antickými sloupy, u kostelů ve dvorech neapolských ulic a v přístavu se prezentují obrazy a zmražené scény každodenního života: z balkonu patra spouští paní na provazu košík aby vyzvedla na ulici svůj nákup, kartářka předpovídá za stolem štěstí lidem, kteří čekají před banco di lotto aby si vsadili, pizzaiolo právě vytahuje pizzu z pece, kuchaři připravují v hrncích těstoviny, a u stolu pod pergolou sedí rodina u slavnostní večeře; balkonky s visícím prádlem, prodavači ryb, u usmívavého řezníka visí na hácích slepice, v taverně u vína a svůdných dam je veselo... Na těchto scénách se odehrává svěží, barevné a veselé divadlo, které zobrazuje každodenní neapolský život, jak se odehrává v uličkách města. Ale nejenom scény také jednotlivé figurky: politici, herci, hudebníci, hvězdy a hvězdičky patří do neapolského betléma.

italský premiér, americký prezident Trump, Putin a další známé osobnosti včetně přátelsky se usmívajícího papeže Františka, nebo celý fotbalový mančaft SSC Napoli.... Svatá rodina je spojnicí různých světů, mocní a bohatí stojí vedle jednoduchých lidí z ulice. Individuální modelování, malování a oblékání betlémské figurky z papírmašé, korku a dřeva může trvat i dva týdny. Vše se vytváří ručně a na zakázku. A to má i svoji cenu. Takovou skutečnou figurku si dnes může dovolit jen málokdo. Navíc se množí sériově vyráběné, kompletně malované figurky slavných současníků. Nicméně realisticky oblečené postavy a v terakotě ručně vymodelované charakterní obličeje s typickou mimikou a množstvím jemných detailů, to umí jenom řemeslníci jako v Botega Giuseppeho a Marca Ferrigna.

V jejich ateliéru se tato starobylá tradice udržuje již po mnoha generací. Ulice je navíc součástí typické neapolské městské krajiny. Její ateliery jsou otevřeny do ulice a kolemjdoucí můžou obdivovat tyto umělecké řemeslníky při práci. Ačkoliv Marie Amálie Saská a její manžel král Karel III se v polovině 18. stol. se svými původně míšeňskými porcelánovými figurkami zasloužili o oblibu jesliček, původ neapolského betlému, jak mi vysvětluje další betlémářský mistr Pasquale Mormone, sahá do dávné minulosti, kdy pohanští řecko-římští obyvatelé Neapole uctívali božstva "lárové a penáti", která chránila dům a rodinu. Ve výklencích a na oltářích domů byly proto rozmísťovány malé figurky a tyto pohanské zvyky žijí i v tradicích neapolského betlému. V nedalekém kláštěře Santa Chiara je velký neapolský betlém z 18. stol. s několika stovkami figurek, který stojí za shlédnutí. Další betlém se nachází v palácové kapli Palazzo Reale. V Certosa di San Martino nad městem se nachází největší italská sbírka betlémů. Zde můžete obdivovat mistrovská díla betlémů od geniálních umělců, jako jsou Giuseppe Sammartino, Domenico Vaccaro nebo Lorenzo Mosca.

© Marian S SUCHA 2023