PROCIDA - POŠŤÁKŮV PESTROBAREVNÝ OSTROV

Barevné domky zářící všemi barvami, vůně středomořské fauny, temně modré a průzračně jasné moře s okouzlujícími zátokami, k tomu historické skvosty, vřelí lidé, klid a pohoda, to je ostrov Procida v zálivu naproti Neapoli.

Původně jsme chtěli na Ischii. Naše paní domácí nám to však vymluvila: "Jeďte na Procidu, uvidíte něco výjimečně hezkého a bez turistického shonu.

Ještě než naše "tragetto" přirazí k molu v marina Grande, vítá nás v kopci nepřehlédnutelný palác palazzo Montefusco, budova z 12. století, s mohutným cimbuřím nad celou budovou. Královské letní sídlo, které bylo později přestavěno na klášter. Ostrov s rozlohou pouhých 4,1 km² a přibližně 10 000 obyvatel leží mezi pevninským mysem Capo Miseno a ostrovem Ischia. Jako celý Neapolský záliv vznikl vulkanickou činností. Ostrov byl od 8. stol. př. n. l. kolonizován řeckými osadníky. V době starověkého Říma se Procida stala resortem římských patricijů. Po dobytí jižní Itálie přechází Procida pod vládu Normanů. Ve 13. století Procidu spravoval Giovanni da Procida, po něm rody Cossa a d'Avalos a následně Bourboni. Vzhledem ke své strategické poloze byla Procida ve středověku neustále cílem útoků saracénských a osmanských pirátů, kteří odvedli mnoho ostrovanů do otroctví a v r. 1534 ostrov zpustošili. Pod neapolské království se ostrov dostal roku 1644 a jeho historie se tak vyvíjela podle politického vývoje Neapole. Místní si na ostrově nadále žili svým vesnickým životem, každodenním obhospodařováním políček i plavbami rybářů na moře, daleko od svých rodin. Ženy paličkovali nebo barvili pestře své domy - aby je vracející se rybáři už z dálky rozpoznali.

Na západním výběžku ostrova vede lávka k ostrůvku Vivara, zbytkům někdejšího kráteru, chráněné přírodní rezervaci o rozloze 34 ha. Vivara je od roku 2002 národní přírodní rezervací s 800 floristickými biotopy a stovkami tažných nebo sídlících ptáků. Kolem starých domů se po via Vittorio Emanuele II. vydáme do kopce, kde je náš cíl: historické centrum na vrcholu ostrova.

Na náměstí piazza dei Martiri připomíná pamětní stéla, že zde bylo v r. 1799 pověšeno 12 rebelů, přívrženců Neapolské republiky. Povstání bylo krvavě potlačeno Bourbony a anglickými vojáky admirála Nelsona. V blízkosti náměstí se nachází pozoruhodný "Casale Vascello", ze 16.století. Je jedním z nejlépe zachovaných opevněných venkovských sídel na ostrově. Terra Murata, na strmém skalním útěsu 90 m nad mořem, je středověká vesnice, která je dominantou a historickým centrem Procidy. Obezděné území bylo útočištěm ostrovanů před piráty. Za zdivem se nachází renesanční hrad sídlo rodiny d'Avalos, která vládla ostrovu až do r. 1729.

Hrad byl postaven v roce 1563 aragonským kardinálem Innicem D'Avalos (opatem ze San Michele Arcangelo) a v roce 1744 se stal královským palácem (Palazzo Reale). Král přijížděl na Procidu lovit srnce a bažanty. Bourboni sem přeložili také aktivity své flotily a založili námořní základnu, později, v 18.stol. také školu navigace - nejstarší v Evropě. Byla v budově z r. 1786 nedaleko přístavu marina Grande, kde se dnes nachází námořní muzeum. Námořní aktivity obyvatel patří i k typickým povoláním: po generace se z Procidy rekrutují námořníci a důstojníci italského námořnictví. V r. 1815 byl zámek přestavěn nejdřív ve vojenskou školu a následovně v 1830 ve vězení Neapolského království, až do r. 1988 sloužil jako vězení pro těžké zločince. V sousedství je bývalé benediktinské opatství abbazia San Michele Arcangelo původně z 10.stol. a pojmenovaného podle patrona ostrova. Tyčí se hrdě na hraně skály a vzhlíží z nejvyššího bodu ostrova přes záliv. Za invazí opatství utrpělo hodně škod, požárů a rabování. Dnešní klášter je novou stavbou ze 16.stol. Církevní stavba, postavená s bazilikou, je rozdělena do dvou úrovní: horní úroveň je věnována kostelu, který zapadá mezi okolní středověké domy. Spodní úroveň zahrnuje klášterní komplex, který se rozkládá na třech patrech. Kostel je pinakotékou s četnými uměleckými díly z období mezi 16. a 19. stoletím. Obdivuhodný je vzácný kazetový strop z pozlaceného dřeva, vytvořený v 17. století, v jehož středu je obraz „Sv. Michael porážející rebelské anděly“ od římského malíře Luigiho Garzi z roku 1699. Archandělovi jsou věnovány také další obrazy jakož i velká stříbrná socha v jedné z kaplí. V suterénu opatství se nachází muzejní komplex s betlémem neapolské školy z 18. století a knihovna. Pozornost si zaslouží malba neapolského malíře Nicola Russa (1647-1702) z roku 1690 v apsidě chrámu. Představuje archanděla Michaela sestupujícího z nebe s ohnivým mečem v ruce, kterého následuje hejno andělů, rozpoutávajících bouři blesků a šípů aby přiměli obléhající Saracény k útěku. Pod nimi je vidět Procidu v obležení loděmi saracénského korzára Khayr al-Din Barbarossy v květnu 1535. Zjevení a zázrak archanděla patří k nejstarším legendám ostrova. Nicméně, skutečnost nebyla zdaleka tak zázračná: vesnice byla Saracény dobyta a zapálena, klášter zničen.

Jiná budova - Casa di Graziella (městské etnografické muzeum) v někdejším rezidenčním paláci Giovanniho da Procida hned vedle opatství připomíná svým jménem dílo francouzského básníka Alphonse de Lamartine (19. stol.) který zde na ostrově během své italské cesty 1811-12 zažil romantické dobrodružství s místní dívčinou, které několik desetiletí později popsal ve svém románu Graziella. Nicméně, nejde tolik o tuto "Malou půvabnou", která je zde navíc zastoupena pouze jedním portrétem. Muzeum je především bohaté na sbírky, které ilustrují život a tradice ostrovanů v 19. a 20. stol. Ale Graziella to není jenom literatura. Každé léto se na ostrově volí mladá žena, "Graziella", která nosí obvyklé kroj ostrova a především náušnice a náhrdelníky v typické háčkované bižuterií s (polo)drahokamy v smaragdových barvách. Jako výbava pro nevěsty jsou tradičním místním uměleckým předmětem a oblíbeným suvenýrem.

Z panoramatické terasy muzea pojmenované po další významné literární osobnosti Procidy, Elsa Morante, lze obdivovat místa, která tak inspirovala spisovatelku k napsaní 1957 oceněného románu L'isola di Arturo (Arturův ostrov). Nejkrásnější je pohled dolů na marinu Corricella, obrázkový rybářský přístav v srpovité zátoce mezi Terra Murata a mysem punta Pizzaco - podmanivé místo a přírodní kulisa pro filmy a reklamní klipy. Domky do sebe zapadající v jedinečné architektuře se schůdky, balkónky, lodžiemi a oblouky se tisknou do strmého svahu. Zvláštností je jejich barevnost: pastelové a zemité tóny, žlutá, růžová, světle modrá, zelená nebo bílá - svátek pro malíře, fotografy nebo jenom ty, kteří si chtěli toto ambiente vychutnat. Corricella je dosažitelná pouze pěšky a pouze po schodech nebo přes strmé uličky. Spleť schodišť se společnými vnitřními balkónky vede úzkými a stísněnými průchody, podloubími a schůdky. Tyto stezky a schody nás vedou z centra dolů k marině, kde jsme najednou mezi terasami barů a kavárniček, u vody se houpají bárky a rybáři opravují své sítě, pár koček dřímá v poledním slunci. Jeden z barů nese jméno Graziella u druhého, La Locanda del Postino, typické hospodě, kde se setkávají rybáři poté co vyložili své úlovky, stojí zapomenuté kolo slavného filmového Pošťáka. To je Coricella se svým typickým ambiente. Ke konci padesátých let minulého století byla Procida, malým rybářským ostrůvkem. Do této atmosféry položili Michael Radford a Massimo Troisi v r. 1994 děj filmu "Il Postino" (Pošťák) - o životě rybáře Maria, který se náhle změní, když se dočasně stane pošťákem. Jedinou Mariovou adresou je Pablo Neruda, slavný chilský básník (1904 - 1973), který zde v ústraní tráví chvíle vyhnanství ve společnosti svých veršů a krásné Matildy Urrutiové, a který sem dostává hory korespondence z celého světa.

Mezi pošťákem Mariem a básníkem se zrodí přátelství, které je spojí na celý život. Film slavil celosvětový úspěch nicméně Troisimu se filmování stalo osudným - zemřel pár hodin po skončení natáčení. Procida a marina Corricella obzvláště, jsou svou originalitou a svými výraznými domy jedinečnou filmovou kulisou a "Pošťák" je pro ostrov přímo ikonický. Různá místa na ostrově jsou i dnes označena jako lokace, kde byl film natáčen. Nicméně nebyl to pouze Il Postino, který přispěl k tomu, že se Procida stal ostrovem kinematografie. Kolem 50 filmů již bylo natočeno v ulicích, citrónových hájích, zátokách a vesnicích ostrova. V roce 2013 zde Fabrizio Borgogna zahájil Procida Film Festival, mezinárodní soutěž pro mladé filmové režiséry, spisovatele a scenáristy. Na severu ostrova mezi mysem punta Poppeto s majákem z r 1849 jsou hezké procházky pomerančovníkovými a citrusovými háji, které omamují návštěvníka svou až pronikavou vůní. Přes vinice a ovocné sady vede cesta k vrcholu hory odkud se nabízí panorama na zátoku Pozzo Vecchio. Ischia je odtud jen co by kamenem dohodil. „Zelený ostrov“, jak se mu láskyplně říká, také není skoupý na krásná místa. Na terase u mola si dáváme cappuccino a vychutnáváme typický ostrovní dezert lingua di Procida: lehké listové těsto plněné citronovým krémem. Velké procidské citróny jsou pro ostrov charakteristické a jsou stejně, jako ty na Amalfitaně zpracovávané hlavně na likér limoncello.

----

© MARIAN S SUCHA 2023