SALENTO – OKOUZLUJÍCÍ ITALSKÝ PODPATEK

 

Lecce, Otranto a Gallipolli tvoří magický trojúhelník Salenta. Lecce zde vyniká jako kulturní a sociální metropole a barokní kráska, Gallipolli a Otranto, každé na opačné straně poloostrova, jsou stará přístavní města plné šarmu a historie. Salento ale okouzluje nejenom městy a vesnicemi ale také a především nádherným pobřežím, plážemi a přírodními oázami.

 

Ve Vergari Ristoratori tradičním lokále na lungomare Matteotti, pobřežní promenádě v San Foca popíjíme hezky vychlazené Fiano, bílé salentské víno a zatímco nám naše hostitelka Carmen Mancarella, novinářka a turistická PR manažerka z blízkého Melendugna vypráví o zajímavostech svého rodného kraje, vychutnáváme místní speciality: orecchiette se slávkami a krevetami na omáčce s rajčátky a bazalkou, tagliolini s krabím masem a pak jako další chod jakési apulijské sašimi z kousků syrového tuňáka, mořského ježka a dalších fruti di mare – všechno místní, všechno čerstvé... 

Melendugno, ač celkem nevýrazná obec jenom několik kilometrů od adriatického pobřeží, je hrdá na to, jak říká Carmen, že její pláže patří k těm nejkrásnějším v Itálii: pět vesnic na 15 km dlouhém pobřeží s překrásně průzračným mořem modré až smaragdové barvy a bílým pískem. Jedinečný litorál s dramatičností, kterou mu dodávají vápencové útvary vymodelovány mořem a který se dostal na titulní stránky světoznámých časopisů. Přikyvujeme Carmen, že něco z té nádhery jsme si již všimli cestou z Otranta, bílého města, které jsme si vybrali jako základnu pro náš pobyt v Apulii a které jsme si od první chvíle zamilovali.

 

 

 

 

 

Otranto

Historickému centru Otranta, se svými bílými domy v úzkých uličkách dominuje stará pevnost Castello Aragonese s výhledem na nádherně modré moře. Tento strategicky důležitý hrad nechal původně postavit Federico II. Otranto je nejvýchodnějším městem italského podpatku, do Albánie, je to přes Otrantský průliv jen 75 kilometrů, když je dobré počasí, je možné v dálce spatřit pohoří Balkánu. V minulosti se městu přezdívalo „Brána Orientu“, protože se díky svému přístavu stalo významnou křižovatkou obchodních cest mezi východem a západem. 

 

 

 

 

Otranto se může pochlubit i dalšími památkami v starobylém centru. K těm nejvýznamnějším patří určitě katedrála Santa Maria Annunziata (Zvěstování p. Marie) z roku 1088, postavena v normansko-románském slohu, v jejíž hlavní lodi se nachází mozaiková dlažba o rozměrech 57x28 metrů. Toto velkolepé dílo apuliánské mozaiky 12. století, největší z celé Itálie, jehož autorem je mnich Pantaleone z proslulého kláštera San Nicola v Casole, vyobrazuje strom života, sluneční zvěrokruh, historii Alexandra Velikého a mytologické symboly a postavy.

 

 

Úzké středověké uličky starého města ústí do Piazza del Popolo. Žijí pestrými obchůdky s uměleckými předměty a turismem. Při procházce městem lze občas objevit kamenné koule, které připomínají obléhání města vojsky osmanské říše. V létě 1480 připlulo ke zdejším břehům 128 tureckých válečných lodí, jejichž posádky město obsadily a podmanili si místní obyvatele. Na kopci za městem stojí kaple, která připomíná místo na němž bylo popraveno 800 otrantských mužů, protože odmítli konvertovat k islámu. Tito mučedníci byli papežem v r. 2013 prohlášeni za světce a každoročně 13. a 14 srpna se slaví v ulicích města. Mimochodem, turecké nadvlády bylo Otranto zbaveno již o rok později Ferdinandem Aragonským. 

 

Symboly apulijské přímořské krásy 

Na sever od Otranta jsou nádherné pláže s bílým pískem a dunami lemovanými piniovými háji. Ta nejhezčí, kde se kdysi měla vylodit turecká vojska, nese jméno „Zátoka Turků“ (Baia del Turchi). Podél pobřeží dál na sever se již brzy dostaneme k útesům Torre Sant’Andrea. Barva moře je tu typická jako pro celou oblast Puglie, tedy tyrkysově modrá, a to "něco navíc" zde dodávají vápencové útesy a zvláštní útvary vymodelovány mořem. Právě tento barevný kontrast zelené, modré a bílé je charakteristický pro celé Salento. Z křišťálově jasné vody se najednou vztyčují skalné kombinace, které se staly symbolem apulijské přímořské krásy. Pro jejich zvláštní tvar pojmenovali jednu z nich Sfinga - je skutečným uměleckým dílem vytvořeným přírodou. Za bezvětrných dnů se dá kolem něj, jak tvrdí Carmen, bez problému plavat a plahočit. 

 

Pohled z pobřežní silnice přes široký záliv Torre dell’Orso asi 16 km od Otranta nám zastaví dech. Písečnou pláž zde chrání piniový les a z překrásně průzračného moře smaragdové barvy ční vysoká skaliska, nazvané - Le Due Sorelle, neboli Dvě sestry. V pobřeží hned oproti je jeskyně Grotta di San Christoforo, která sloužila prvním křesťanům a později Byzantincům. „Příroda vytvořila z této části pobřeží kouzelné ale i tajemné místo...“, pokračuje naše průvodkyně a vede nás několik kilometrů dál k další povinné zastávce: Roca Vecchia. Jsme u archeologického naleziště z doby bronzové a se zdivem a stopami hrobek helenistické a messapiánské kultury, kolem nichž byly ve středověku postavena opevnění. Nicméně významnou pozoruhodností na tomto místě je krasový závrt, zvaný Grotte della Poesia, jeskyně s provalenými stropy, která se otevírá do břehů. Jedná se o jeden z deseti nejhezčích přírodních bazénů na světě, komplex tři propojených krasových jeskyň který se rozprostírá do délky 150 metrů. V jeskyni jsou vyryty stovky znaků a nápisů v messapiánštině a latinských jazycích nebo v řečtině. Datují od poloviny 4. stol před n.l. Pravděpodobně se jedná o poesii rituálních textů nebo modlitby antických mořeplavců k bohu Thaotor Andirahas. Otázkou je nicméně, jak se nám snaží Carmen vysvětlit, zda se nejedná ještě o něco jiného - o jiný význam slova „poesie“, které ve středověké řečtině znamená totiž „posia“ neboli pitnou vodu, jejíž prameny se v jeskyních nacházely a kde se také do (vysekaných) bazénů sbírala... Severněji se nachází mysteriózní Roca Cecchia, s pozůstatky nekropole antického kmene Messapiánů.

Následuje pláž Torre Specchia a San Foca, původně malá rybářská vesnička, která se v průběhu let rozrostla do turistického střediska příjemných rozměrů. Má písčité pobřeží, které se člení do mnoha větších či menších zátok, místy do moře vybíhají skalnaté ploché útvary a také v moři podél pobřeží jsou zajímavé vápencové formace. Městečku dominuje aragonská věž z 16. století, která byla postavena Karlem V. Poslední pláž, Ultima Spiaggia má měkký černý písek vulkanického původu.

O kvalitě zdejší mořské vody svědčí skutečnost, že pláže dostaly modrou vlajku EU s 5 plachtami a také, že moře je čištěno rostlinnou čističkou! Tuto skutečnost ocení především rodiny s dětmi, které si navíc užijí zdejších mělkých pláží.

 

Mokřady, dolmeny a masserie

Každé místo má něco k zalíbení: například Torre Specchia Ruggeri s pozorovací věží ze 16.stol., jehož téměř nedotknuté zátoky jsou porostlé středomořskou macchií s jejími barvami a vůněmi. Ve vnitrozemí objevíte dolmeny uprostřed olivových sadů nebo opevněné masserias - statky, dnes předělané v rekreační ubytování... nebo mokřady jako v Cassano nebo v Riserva Naturale delle Cesine, přírodní oáze překvapující krásy se zřídkavými rostlinami a květy a migračními ptáky na opuštěném úseku pobřeží mezi San Foca a San Cataldo.

 

Pouhých 5 km od Cesine, ve vnitrozemí leží dvě fascinující místa: Acaya - vesnický hrad z počátku 16.stol. v příkladní renesanční architektuře a pak tisícileté olivovníky v Strudá s obřími stromy, z nichž některé pamatují bojovníky, uprchlíky trojské války, kteří se zde, jak tvrdí Vergil, usídlili. 

 

Vesnice Borgagne má pozoruhodné historické centrum a domy s pro Salento velmi typickým systémem „case a corte“, kde společný, z ulice přístupný vchod vede do dvora s více obydlími. Za návštěvu stojí Castello Petraroli z konce 15.stol. Jeho původní věž z r. 1498 byla později rozšířena k hradu, aby kromě pozorovatelny mohla vykonávat také obrannou funkci proti nebezpečím přicházejícím od moře. Nádherné jsou kostely Presentazione del Signore (16.-17.stol) a Madonna del Carmine (17.stol.) Typickou pozoruhodností pro tuto oblast je však palác Palazzo Sciurti (16.stol.) s podzemním olivovým mlýnem (Frantoio semipogeo Scuirti) - jsou svědky zemědělského rozmachu regionu.

Biogenetickou přírodní rezervací San Cataldo, s borovicovým a eukalyptovým lesem na rozloze 28 hektarů, založeným jako projekt zalesňování s cílem regenerovat bažinaté oblasti, končí naše exkurze adriatického pobřeží v Salentu.

A závěrem ještě tohle: Zatímco jarní období je v regionu spojeno s četnými náboženskými tradicemi, salentské léto stojí ve znamení fiesty, například Suoni e Sapori del Salento, věnované vínu a jídlu regionu a doplněné tradičními i moderními tanečky.

© Marian S SUCHA 2019

Foto1: giuseppemilo